Pátek 22. prosince 2000
V kanclu panuje sváteční nálada. Vedoucí Duto Hlav navařil ve své osobní varné konvici grog, sekretářka Vykulená ho rozlila do hrnků s logem čápa marabu. "Hrnečky jsou dárkem vedení podniku pro každého, kdo vydržel ve věrném svazku se svým rodným podnikem," pravila ředitelka TO L. Živá v závodním rozhlase. U předsedy odborů Plachého jsme si každý vyzvedl DVĚ vánoční kolekce - nakoupily se podle loňského počtu zaměstnanců. Kdo tu vydrží i příští rok, dostane nejspíš kolekce TŘI.

Český politický cirkus:
Když se všude křičí, naskýtají se v zásadě dvě možnosti - buď křičet sebou, nebo si dát studený hadr na hlavu a zachovat klid. Tu druhou variantu bych doporučoval pro kauzu Česká televize.
Co se stalo? Rada české televize vyhodila Chmelíčka, o jehož neschopnosti se na Kavkách vyprávěly legendy a jeho přezdívku bych mohl napsat, jenom kdybych měl zaručeno, že je Neviditelný pes čten po desáté hodiny večerní. Nahradil pana Puchalského, jehož výkony v oboru nekompetence a dezorganizaci v něčem připomínají výkony sopky Popokapepetl. Zlatý věk ČT skončil odchodem Ivo Mathého, který nebyl po vypršení funkčního období zvolen hlavně proto, že se netajil svým názorem na Radu, předchůdkyni nynější Rady, že je to spolek nekompetentních hňupů, přičemž, zdá se, bývalá Rada byla ve srovnání s tou nynější spolkem géniů a mediálních znalců.
Na Chmelíčkovo místo přišel pan Hodač, který neoslnil v BBC, a shořel při svém prvním pokusu o kariéru v ČT. Jak se dostal do ředitelského křesla? Je to člověk tak totálně nevýrazný, že je v téhle zemi snadno zvolitelný.
To všechno jsou fakta, věru politováníhodná fakta.
Může to ale být jinak?
Ze stran vzbouřenců na Bounty neslyšíme nic, než povyk na téma, že by Rada měla odstoupit a měl by ji nahradit spolek jakýchsi nezávislých osobností. Ať si hlavu lámu sebevíc, žádnou nezávislou osobnost neznám. Každý je tak či onak závislý na někom jiném nebo něčem jiném.

Zákon, který stanovil, že Radu bude jmenovat parlament, je možná pošetilý. Bylo by ale lépe, kdyby Radu volil z třetiny parlament, z třetiny špenát a z třetiny prezident? Copak špenát je něco jiného, než metastáze týchž sekretariátů, jako sněmovna? A copak prezident je ten svatý, nezávislý, řízený jen ohledem na veřejné blaho? Nenechte se vysmát.

Doba, kdy veřejnoprávní televize byla chytrá a vtipná a nezávislá, ta je pryč, odešla s Ivo Mathém. Už to nebude jinak - do té doby, dokud se naprosto a totálně nezmění klima ve Fidlovačce. Jak dopadne vzpoura na Bounty? Neoředitel Jiří Hodač má šancí, jako sněhová koule v pekle. Možná, že si ta či ona skupina udrží pozice a kšefty. Ale celý ten bunt mi příliš připomíná humbuk kolem petice Děkujeme, odejděte.

Ostatně soudím, že se vzbouřenci chovali neeticky a neprofesionálně a pravděpodobně nezákonně, když opět věnovali významnou část plochy zpravodajských relací svým privátním záležitostem.

Rodina a přátelé   
Konečně začala zima, nejen astronomická ale i temperaturní. Měl jsme obdobné pocity jako na jaře, když od dubna nastalo koupací počasí. Po několika dnech rozjaření jsem si říkal - hezký, mně osobně to vyhovuje, ale bejt to nemá! Zrovna tak, aby v prosinci bylo tolik dní po sobě kolem plus deseti... mně osobně to vyhovuje, ale bejt to nemá! No tak jsme se dočkali, a ty dvě noci, co nás dělí od skutečné Tiché Svaté Noci budou zřejmě mrazivé.

Jak to bude se svatostí nastávajících nocí nevím, po té dnešní pochybuji o tichosti, přinejmenším zde, v našem domě.
Především, se zimou se odkudsi vynořila Meluzina nebo Meluzin. S důsledností lepší věci hodnou hude na jakýsi uvolněný plech na střeše: hůůů... hůůů... Ne moc hlasitě, ale slyšitelně za noci, která má být tichá.

V duchu klnu a klnutí působí jako počítání oveček. Usnu. Probudí mě jekot mobilního telefonu. I této noci jsem ho zapomněl vypnout, i této noci mu vyprchal poslední zbytek energie z akumulátoru, i této noci mě upozornil na svůj hlad vzteklým vřeštěním. Hledám ho potmě, abych se ve světle lampy neprobral. On nevřeští pořád, vřeští v intervalech, a než ho najdu, proberu se.
Druhé probuzení: v noci vypli proud. Stačí na chvilku. Jednak začne pípat záložní zdroj, jednak - když proud opět zapnou - se probudí k životu tiskárna lejzrovka. Nevrle komentuju. Naštěstí se její probouzení obejde bez mé asistence.
Třetí probuzení - začal štěkat Bart. Tak to už mě dopálí. Meluzina či Meluzin, přiznejme jí nebo jemu jakousi poetickou funkci. Za mobil si můžu sám. Tiskárna je vypnuta a zapnuta vyšší mocí. Ale proč ten blbej čokl štěká uprostřed noci?
Rozsvítím. Ono holt není prostředek noci. Je sedum a novinový pán mi přinesl ranní horrorníky.
Dobré jitro, Tichá a Svatá (skoro) noc končí a nastává obyčejný den.

Psí příhody   
Dopisuju psí příhody ráno. Venku svítá. Ještě jsem nevystrčil nos, ale za oknem tuším máz. Bart mi leží u nohou a nespokojeně pokvikuje.
Chce být tam, kde já bych nejraději nebyl vůbec - totiž na mraze.
Není to žádný bernardýn, není to žádný novofoundlák. Jeho kožich je setsakra krátkosrstý - je to spíš hrubosrstý samet, než pořádný kožich. Ale nikdy jsem si nevšiml, že by Bartovi vadil mráz nebo sníh.

Už včera na procházce mrzlo, až Bartovi košík na hubě zvonil. Uvítal bych, kdyby ke mně Bart přiběhl a dal mi najevo:
Pane, tohle nemá cenu, půjdeme domů...
To čtení pachových novin a palouku musí navíc být obtížné - vždyť mráz jistě všechny ty aromatické molekuly jak se patří uzemnil!
Jistě je nějak uzemnil, ale ne natolik, aby pro Barta pozbyly na atraktivitě.

Dokázal bych všechno možné - jenom to bych nedokázal, vysvětlit Bartovi, že je úplně pitomé a zbytečné a zdravotně škodlivé a nezábavné chodit do mrazu, když nemusíme.

Kdybych mu to řekl, nebo aspoň se pokusil říci, obrátil by na mne užaslý zrak:

Jak to, že nemusímeM Vždyť my musíme, je přece ráno!