|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Z deníčku Moby Dicka
Středa 3. ledna 2001
Dnes jsem přišel do práce včas - už před sedmou. Vedoucí ing. Duto Hlav
nikde. Pak nám to sekretářka Vykulená vysvětlila: Klouzavou pracovní dobu
máme jenom my, zaměstnanci. Vedoucí musí být v práci od 8mi do 16ti.
Konečně se v klidu nasnídáme!
Český politický cirkus:
Na Kavčí Hoře zuřil boj o záchody a elitní jednotka zásahové agentury Group 4,
která jinak hlídá atomové elektrárny a pod., s nasazením vlastních životů se
zmocnila klíče od sprchového kouta. V této osudové chvíli sešli se předsedové čtyř demokratických parlamentních
stran.
Čtyřka se chovala jako dvojka: oposmluvníci na jedné straně, čtyřkoala na druhé straně (předseda lidovců a předseda Unie měli pro případ potřeby kompletní seznamy svých čtyřkoalích - zde nepřítomných anžto neparlamentních - druhů sebou, napsané na tramvajovém lístku v kapsičce na vizitky ve futru saka vlevo dole. Už se zdálo, že demokracie zvítězí a smír zavládne nad Kavčí Horou: oposmluvní koncept byl kompromisní, čtyřkoalí taky kompromisní.
Oposmluvní kompromis: z České televize kompromisně vyletí Jiří George Hodač a s ním i stávkující redaktoři.
Čtyřkoalí kompromis: z České televize vyletí Jiří Hodač a rebelující redaktoři oplátkou už nebudou vyžadovat odstoupení Jiřího Hodače.
Takže ke kompromisu nedošlo a aféra se mile rozrůstá. Zdá se, že už v Evropě každý, kdo bude chtít si přišít na rukáv dalšího bobříka za obranu demokracie a svobody slova podpoří stávku, aniž by tušil, o co vlastně jde, ale takto byla vybojována v posledních padesáti letech nejedna svoboda v nejednom koutě tohoto nesvobodami krušeného světa.
V tomto bouřném dnu mi byla osvěžením četba úterního Práva.
Už na první straně měli rozhovor s Libuší Benešovou, která hovořila velmi klidně a
rozumně, až jsem si říkal - tohle že je členka strany Miroslava Macka a Martina Římana?
Benešová zde konstatovala, že "urychlená volba Hodače byla zbytečně výbušná", dále řekla,
že ODS nestála za odvoláním Chmelíčka, ani za jmenováním Hodače, že neřídí Janu Dědečkovou,
která - jak se ukazuje - je hlavní hybatelkou dějů, které nyní otřásají naší už ne tak
mladou demogracijí. "Je tady instituce odpovídající za stav v ČT v roli jakési dozorčí
rady - Rada ČT - která má svou odpovědnost. Nechť činí," říká paní Benešová.
Další rozumný názor jsem nalezl na komentářové straně 6 - ve sloupku Roberta Denglera
Iluze a paragrafy. Autor varuje před nadějemi v bleskové projednání nového zákona o
mediálních radách. Pokud totiž o volbě osobností budou rozhodovat ty či ony
instituce, dočkáme se nekonečných vyjednávání a handlů.
Naprosto souhlasím. Jen tu naději chovám, že ty handly jednou skončí a nenastane situace, kdy najednou se ukáže, že kaši uvařila nějaká Jana Dědečková, o které ještě nedávno nikdo neslyšel ani slovo - a za kterou, pokud má pravdu paní Benešová, vlastně nikdo nestojí. Ona jen práská Kavčími Horami o zem o své vlastní vůli.
Rodina a přátelé
Mobilní telefony přinesly do našich životů novou dimenzi. Zde
moje příhoda z času vánočního.
V jednom z mezisvátečních dnů jsme čekali návštěvu. Měla přijít v deset dopoledne. Slíbil
jsem Míše, že s ní sjedu autem na sváteční velenákup potravin. Měla trochu obavy o to,
abychom se nezdrželi, a aby návštěva nemusela vztekle poskakovat u branky.
"Nic takového se nestane," ujistil jsem Míšu. "Máme přece sebou mobil a kdybychom se měli
zdržet, zavolám a návštěvu upozorním."
A abych předvedl, jak to funguje, vytáhl jsem z kapsy mobil a aktivoval
předvolené číslo. Zvonilo to pětkrát, desetkrát, pak se ozvala schránka.
"Hm," pravila žena, nepřesvědčena.
Nákup ale byl méně náročný, než jsem se obával, a vrátili jsme se domů včas, a v deset
dopoledne zadrnčel zvonek, a návštěva byla zde.
Pobyla, kafe popila, poklábosili jsme, dal jsem k lepšímu minipříhodu s mobilem,
návštěva se divila, to je zajímavý, dyť já mám mobil pořád zapnutej! Nakonec se návštěva
rozloučila a vyprovázeli jsme ji s Míšou k vrátkům a popřáli si tam všeho nejlepšího, načež
návštěva nasedla do auta a odjela.
Vrátili jsme se domů a zjistili, že si návštěva zapomněla v předsíni aktovku.
"Šmarjá," zděsila se Míša, "von si zapomněl aktovku, určitě v ní má něco důležitýho!"
"Teď ti předvedu, že mobil nebí blbost, že to není vyhazování peněz.
Šetří peníze a nervy a zlepšuje kvalitu života."
Vyhledával jsem zrovna v adresáři předvolené číslo.
"Prve to taky nevzal," sledovala Míša moje počínání nedůvěřivě. "On asi ten mobil
nezapíná."
Mýlila se.
Telefon naší návštěvy byl zapnutý. Zvonil v té zapomenuté aktovce silně, ba
jásavě - jak jinak, když měl jako vyzváněcí motiv Beethovenovu Ódu na radost!
Psí příhody
Náš dům stojí ve svahu a od branky ke vchodu je mírné klesání - přesah asi tak, odhaduju,
metr a půl na vzdálenosti pětadvaceti metrů. To není zrovna krpál. Jenže, co je to
svah poznáte s mimořádnou naléhavostí ve dvou případech: když tlačíte auto, a když
je takové náledí, jako bylo v úterý ráno a jaké čekám i na středu.
Auta už netlačím, a užil jsem si toho dost a dost, když jsem býval majitelem automobilů Škoda modelové řady 105/120 (postupně tří), ale k brance, pravda, chodím denně, dokonce několikrát. Poprvé ještě za tmy (v zimních měsících), když jdu pro noviny do schránky upevněné na vrátkách.
Bart, jak má ve zvyku, vylítnul a po několika krocích - skocích se po mně ohlédl. Spatřil mě, že jdu systémem Golem, jako když se stěhuje skříň, nebo socha na Velikonočním ostrově: opatrně se nakláním ze strany na stranu a měnil jsem těžiště - to ještě na rovině. Bart ke mně přiběhl a vrazil do mě čumákem.
"Tak tohle nedělej, Barte!" řekl jsem mu.
Skříňovitým stylem jsem dospěl až do míst, kde se ten náš kopeček zvedá. A v tu chvíli
už Bart myslel, že jsem zešílel definitivně. Chytal jsem se stébélek, vyhledával každý
chomáček umrzlého sněhu, každou plíšku v ledovce. Nakonec jsem dosáhl na šprusle branky a
šplhal po ní.
A Bart?
Samozřejmě, že mu to taky klouzalo, nohy se mu rozjížděly, padal na hubu.
Jenže si toho nevšímal a dorážel na mě, když viděl, jak pitvorně se chovám. Smál se při
tom od ucha k uchu, doslova.
"Ty blboune, ty si ze mě nedělej srandu!" ohradil jsem se. "Vždyť sám padáš na držku!"
"No a co?" odpověděl mi a s chutí znovu padl na držku.