|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Z deníčku Moby Dicka
Úterý 9. ledna 2001
Když se včera vedoucí Duto Hlav vrátil z porady na Severním Městě,
okamžitě zavedl další knihu - Knihu prac. přestávek. Musíme tam zapisovat
odchody a příchody z pracoviště, nejdéle po čtyřech a půl hodině musíme mít
odpřestávkovánu nejméně půlhodinu. Zapisovat přestávky i na čůrání a
kouření je též nutno - po minutách. Kdo přetáhne sumu přestávek byť jen o
minutu, musí napracovat celou půlhodinu. Když minutu nedobere, strhnou se
mu prémie!
Český politický cirkus:
Je načase si uvědomit, že v Česku vypukla mediální intifáda.
Intifádu vymysleli Palestinci. Je to způsob boje, který odpovídá poměrům liberálně
naladěné společnosti. Slabší ví, že silnější si nemůže dovolit plné použití síly, takže
on sám, slabý, používá slabých, ale nepříjemných prostředků, a pomaličku polehoučku oslabuje
sílu silného. Palestinci používají kamenů proti samopalům. Umírají, ale ne tolik, jak by
umírali, kdyby se do nich Izraelci pustili naplno, a ztráty které mají - ustojí, jak se
dnes říká.
Podle stejného principu se rozjela mediální intifáda v Česku.
Moc se zachovala zpupně, arogantně. Výsledek je známý: zablokované nejvýznamnější
veřejnoprávní médium. Následovaly protestní akce, v mnohém ohledu nezákonné, které se
vykrystalizovaly do podoby specifické okupační stávky: stávkující nadále pracují,
ale odmítají vykonávat služební povinnosti vůči nadřízeným, které neuznávají - to je její
princip.
Parlament ve snaze ukončit tento stav vyzval ředitele televize Hodače k odstoupení, a pokud to neučiní, vyzval Radu České televize, aby Hodače odvolala. Předpokládal jsem, že Rada podpořená suverénním vystoupením Václava Klause v hodinové exhibici v pořadu Naostro se pochlapí a Hodače neodvolá, a toto jsem tipoval ve včerejším úvodníku. Ale že její arogance dosáhne tak monumentálního rozměru, že nebude o usnesení parlamentu, o vůli volených zástupců občanů vůbec jednat, ne, tak to jsem nečekal ani ve snu.
Tady už vůbec nejde o televizi. Toto je skutečně o vzdoru vůči nadutosti veškerý pomysl
přesahující. A jednoznačně je - bohužel pro naši společnost - zdroj oné zpupnosti už jenom
jediný, totiž ODS a v této ODS její vůdce Václav Klaus.
Intifáda bude pokračovat. K principu intifády, jak jsem naznačil výše, patří
faktická bezmocnost mocných. Stávka bude pokračovat, projevy odporu pravděpodobně
porostou, pokračovat budou demonstrace za stále narůstající pozornosti a součinnosti stále
širších vrstev společnosti. Obušek vyletěl z pytle. Václav Klaus s jeho stranou, už teď
izolovaný, nemůže toto střetnutí vyhrát. Po tomto výsměšném gestu vůči zákonodárné moci,
vůči parlamentu, vůči zdroji veškeré legitimity v zemi, po tomto gestu Rady, která odmítla
vůbec zařadit na pořad jednání usnesení parlamentu, nemá slušný člověk volby a musí
vzít do ruky taky kámen v této mediální intifádě. K pohrdání parlamentem nelze zůstat
lhostejný.
Nepíše se mi to nijak radostně. Až bude intifáda vyhraná, až bojovníci prosadí své,
zase se objeví vůdci na předscéně a pak někde nahoře, u pák moci, budou
zpychlí, nadutí, nebezpečný.
Vždyť i Václav Klaus býval revolucionářem, a jak přízračně dopadl?
Rodina a přátelé
Když si koupíte los s číslem XYX a číslo XYX vyhraje, je to náhoda. S celkem jasně
vypočítatelnou mírou pravděpodobnosti. Pak jsou náhody ještě mnohem nepravděpodobnější - a
není z nich nic.
Dám příklad. Včera jsem vezl Bohoušovi Herwigowi pytel tikitálních foťáků do Jinonic.
Trasa vede Peroutkovou, kolem Waltrovky a na nově rekonstruované křižovatce u nové
hasičárny doleva. Ta křižovatka má uprostřed zárodek trávníku - mezi obrubníky je plácek
zatím pořád ještě zemitý, na jaře ho osejí a bude tam tráva. Tolik situace.
A teď si představte, že jedu autem po té Peroutkově ulici k Waltrovce a k hasičárně a k budoucímu trávníku a poslouchám rádio. Z amplionu se line nesmírně stupidní písnička "jaxeto mohlo stááát, jaxeto mohlo stááát, jaxeto mohlo stááát..." a já dojedu na křižovatku a vidím:
Uprostřed toho trávníku vězí auto, po břicho zapadlé do čerstvé zeminy. Žádná stopa po
bouračce, prostě tam vězí, vypadá, jako kdyby sedělo ve vaně.
A mě napadlo - jaxeto mohlo stááát?
A rádio řvalo:
"jaxeto mohlo stááát?"
Chtěl jsem vytočit okýnko a zvolat jaxeto mohlo stááát, ale zezadu na mě začali
troubit a jel jsem tedy dál, písnička chválabohu ustala, auto se mi ztratilo i ze zorného
úhlu zpětného zrcátka a já mohl jen uvažovat o tom, jaká je to asi pravděpodobnost, že k
takto nepravděpodobné nehodě dojedu zrovna když začnou hrát... "jaxeto mohlo stááát?"
Škoda, že mi někdo nepošle milionový bonus.
Zítra vám budu vyprávět ještě jednu příhodu o autě - na kterou jsem si vzpomněl, když
jsem psal příhodu tuto.
Psí příhody
Bart spí ve vedlejší místnosti, u postele mé ženy. Ráno mě chodí budit.
Dnes nepřišel.
Je to složitý rituál. Probouzím se časně, někdy mezi pátou a šestou. Hned u postele (bydlím
v jakémsi "velínu") mám hodiny s velkými číslicemi. Kouknu, vidím že je 5.32, otočím se
a snažím se usnout. Nebudu to rozmazávat - takto se skoro-probudím a skoro-usnu ještě asi
dvakrát, třikrát a před sedmou přichází Bart, vrazí mi čumák do zad nebo do boku, podle
polohy, olízne to, co zrovna čouhá zpod deky, a pak už následuje rutinní vyprošťovací akce,
která vrcholí mým odchodem na ranní procházku.
Dneska to bylo jinak.
Probudil jsem se, kouknu na hodiny, je 5.32, otočím se a snažím se usnout. Potud proces probíhal regulérně. Jenže ani v sedm ráno tu nebyl Bart a jeho burcující čumák! Kupodivu jsem usnul a spal do půl osmé, zdálo se mi, že jsem se ocitl na Vyšehradě a viděl tam fatu morganu, proudil jsem se tedy o hodinu později, než normálně... jak to, že mě ten čokl nebudí?
Nejdřív jsem prožíval cosi jako euforii. Sen byl zajímavý, trochu strašidelný, trochu
inspirativní, a hodina spánku navíc mě příjemně osvěžila a cítil jsem se líp, než normálně
(se psím čumákem vraženým do ledvin). Jenže pak mě napadlo, jestli se mu něco nestalo?
Vstal jsem a šel jsem se podívat. U Míšiny postele ležela tmavá hmota Bartova těla.
Je mrtvej, napadlo mě. Vztáhnul jsem ruku, a trochu jsem ztratil rovnováhu, takže jsem
- asi nešetrně - Bartovi vrazil někam, kde má ledviny.
"Vrrr..." pravil Bart, bez špetky nadšení.
Vyprošťovací akce vrcholila odchodem na ranní procházku.