[an error occurred while processing this directive]

1.

Z trysky vylétl plamen. Bylo to tak rychlé, že lidé ani nestačili zakřičet. Ve vzduchu byl cítit zápach seškvařeného masa.

Tak přece jenom je to pravda, pomyslel si Romeo. Pravda, žádné bio.

Potom stiskl znovu spoušt.

2.

Už se zdálo, že rok uplyne v klidu a pohodě, když najednou přišlo zemětřesení provázené ničivou vlnou tsunami a rod se musel hnout.

Doslova musel.

Donutily ho k tomu sklopné podlahy bildinku. Z čista jasná klesly, a celý rod, pět mužů, dvanáct žen a sedm dětí, padal z výše osmnáctého patra do hlubiny. A že to bylo, jako obvykle, velkolepé padání. Taťka Rogosz dopadl na požární schodiště, přerazil zády zábradlí a než přistál v přízemku, udělal snad dvě stovky salt a výkrutů. Strašně nadával od nějakého patnáctého patra a sotva dopadl na kušon, spustil naplno:

"Tak na tohle jsem čekal. Teď mají utrum. Dostali taťku Rogosze do správný ráže. Celý léto mi svrběly pazoury, takle mi v nich cukalo, takle, ale říkal jsem si. taťko, nebudeš dělat mrzutosti. Počkáš si. Však voni s něčim přídou. A taky jo. Přišli. Dočkal jsem se. Dostanou, co mají mít!"

Vykládal toho ještě mnohem víc, Rozálii, jeho favoritce, která proletěla těch sedmnáct pater celkem bez příhod, a taky ostatním členům rodu, kteří postupně pršeli z nitra bildinku.

Samozřejmě, nic nečekal, a pokud mu v pažích skutečně ,,dělalo takle", nedával to najevo. Lebedil si v přepychovém apartmá v osmnáctém patře stejně spokojeně, jako všichni ostatní, a pokud choval v hloubí své hranaté, hustými šedými vlasy porostlé hlavy nějaké přání, pak to rozhodně nebylo přání "nandat kulizrakům to, co mají mít'", ba naopak, přál si, aby lebedíčko vydrželo co nejdéle, přes zimu, až do jara, a vůbec by nenamítal, kdyby mohli v bildinku zůstat až do příštího léta. Celý rok na jednom místě! Byl by to rajský život.

Nečekal na nic, a ani teď, kdy ležel na kušonu a nadával, nečekal, že se nesklopí jenom podlahy bildinku, že se začnou rolovat i stěny a že dokonce přijde vlna tsunami.

Byl přece jenom už dost starý a dost pohodlný, podnikavosti v něm zbylo málo a předvídavosti ještě míň. Duden, vůdce sousedního rodu Žlutých, věděl už dávno, že taťka Rogosz je zralý na porážku, a jistě by taťkův ráj v osmnáctém patře přepadl a vybílil, jenže Duden byl mladý a předvídavý a tušil, že brzy něco přijde.

Nebezpečí postřehl Romeo.

"Kvejk!" vykřikl, a to stačilo, aby všichni vzali nohy na ramena, muži; ženy i děti, s obratností rozených šplhavců se vyšvihli na podpůrnou konstrukci potrubí, ta se totiž nikdy nesklopí, ani při tom nejhorším kvejku, a už pílili pryč, jen aby byli od kvejkujícího bildinku co nejdál. Do toho přišla tma a vlna tsunami a když se pohroma převalila a bylo znovu světlo, Romeo zjistil, že se ocitl v území trosek postřelovaném těžkými kulomety, na kraji minového pole.

Byl mokrý, třásl se zimou a taky úlekem, a navíc měl hlad. Při sklopce bildinku přišel o svoji mošnu. Samopal, ten měl na zádech, a tři plné zásobníky v pouzdře na opasku. Taťka Rogosz na tom byl ještě lip, uvažoval Romeo. V poslední době se neobtěžoval samopalem, odkládal ho, a když mu to někdo zdvořile s omluvami vytknul, odbyl ho řka, že sem, do osmnáctého patra bildinku, se kulizraci neodváží a nepáchne sem ani ta srabova Dudenova parta. Zato mošnu s jídlem, tu měl vždycky po ruce.

A teď pic kozu do vazu, přišel kvejk s tsunami a našinec ložíruje v nejblbějším místě světa, na rozhraní trosek a minovýho pole.

Těžko říct, co je lepší, uvažoval Romeo. Kdybych měl mošnu, najedl bych se. Jenže co když se tu objeví vostřáci od kulizraků anebo tudy potáhne Duden a ta jeho srabová parta? Pak budu moc rád, že mám tu štěknu s sebou.

Nejlepší by holt bylo, kdybych měl i štěknu, i nějaký to žrádlo, pomyslel si Romeo smutně.

Netušil, že právě teď dospěl na hranici, za kterou leží zralost a dospělost. Až bude s sebou nosit jak samopal, tak mošnu s potravinami, bude z něho rozvážný vostřák, silný v boji i prozíravý při plánování, takový, jako je Mungo, mladší bratr taťky Rogosze, nebo Tildan, jediný černoch rodu. Až dosud byl Romeo divoký mladík, zamilovaný do svého samopalu. Radoval se, když přesně mířenou dávkou přerazil žluťase vejpůl a za bedýnku nábojů ráže 9 mm by vyměnil týdenní příděl jídla.

Co se to s ním stalo? Proč tu ulehl na kraji minového pole, a kňourá po mošně, místo aby soptil a zuřil a proklínal kulizraky?

Inu, dospěl.

Taky trochu zpohodlněl. Ty měsíce v osmnáctém patře bildinku, v klimatizovaném vzduchu, teplá a studená a šamponová voda, frízboks neubejvák, pořád plno, žer co sežer, bože, v téhle masáži by změkla i ocel.

Nebo Romeo.

Změknul, ale něco v něm přece jen zůstalo ze starého bojovného Romea.

Sotva zarachotily ty zatracené kamínky, pořádně mrsknul celým tělem, doslova odlétl na dva metry stranou, aby protivníkova dávka švihla do místečka ještě vyhřátého, a ještě ve vzduchu strhával štěknu na prsa, ukazovák vklouznul pod lučík jako jedovatá mamba, palec cvrnknul do pojistky. Ovšem bylo natažíno.

Natolik zase Romeo nezměknul, aby neměl natažíno.

Dívka vykřikla.

Mohlo jí být osmnáct a neměřila víc než metr pětašedesát. Kolik vážila? Romeo by ji určitě unesl na jedné ruce. Na to, aby se o ní mohlo říct, že je moc hezká, měla malé a trochu vystouplé oči. Vysloveně hezký měla nos, rovný, úzký, s jemným chřípím nad příjemnými malými ústy. Vlasy měla světle kaštanové, nebo spíš světle týkové, tak je to asi přesnější, ale častěji se říká kaštanové. Stahovala si je dozadu a vázala do ohonu, takže vystavovala světu poněkud vypouklé čelo. Dětské čelo. Nebo vzpurné čelo. Nebo obojí. Ženy a dívky z důvodů známých jenom jim zpravidla považují čelo za nejhambatější místo svého těla a ukrývají je pod vlasovými baldachýny. Jen děti, to jest děvčátka, to nedělají, a taky ženy vzpurné, svéhlavé, samorostlé.

Jedno nevylučuje druhé, ovšem. Jsou na světě svéhlavá děvčátka i samorostlé ženy s duší dítěte.

V téhle osůbce to bylo smícháno všechno dohromady.

Oblečená byla do růžových montérek se kšandami a velkou kapsou na chlapecky nezvlněné hrudi. Košili měla bílou, z indického voálu, s pánským límcem halabala rozepnutým.

Stála tu a dívala se na Romea. Vylekal ji tak, že nebyla schopna slova.

Romeo se posadil, pak si uvědomil, že není zdvořilé mířit samopalem na mladou dámu, pokud to není zluťas nebo kulizrak, a proto přenesl tu myšlenou čáru, jíž se tak pěkně říká náměrná, někam stranou - ale ne moc daleko od dívčina těla. Asi tak na šíři dlaně.

"Kdo jsi a co tu děláš?" oslovil ji přísně.

Stáhnul nohy pod sebe a přenesl váhu těla na kolena.

Kdyby se něco začalo dít, mohl by skočit stranou.

"Ne . . . nezabijete mě?" zeptala se dívka.

"To se ještě uvidí. Na něco jsem se tě ptal."

Dívka přísně sevřela rty.

"Ty jsi od nás . . . nebo od nich?"

Zapeklitá otázka. Kdyby Romeo měl víc zkušeností s dívkami, věděl by, že od osůbky s vlasy sčesanými do ohonu může čekat jenom zapeklité otázky. Jenže Romeo neměl žádné zkušenosti s dívkami. Sex, ten samozřejmě znal. Ten patřil k životu rodu asi tak jako jídlo nebo spánek. Ale láska? Copak Romeo mohl mít ponětí, co to láska je?

"Kulizrak . . ." zašeptal. "Ty jsi kulizrak."

Těžké kulomety neustaly ani na chvilku v pekelném koncertu, ale Romeovi se zdálo, že nastalo mrtvé ticho. Také dívka byla zřejmě zděšená, protože ustoupila o krok.

"Stůj!" zarazil ji. "Dál nesmíš."

"Ty jsi stantmauz," řekla dívka. "Ty . . ."

"Už nikdy tu nadávku nesmíš vyslovit! Jsem Romeo z rodu Modrých. Jak se jmenuješ ty, sakra?"

"Julie. Dělám skript ve štábu pana Richarda."

"Jak ses tu ocitla?"

"Bylo zemětřesení, to jsem věděla, že bude, ale ta vlna . . . najednou byla všude voda, křičela jsem a najednou jsem zůstala tady, v dekoraci! Prosím vás, pane Romeo, odveďte mě odsud, vy jako stant... promiňte, vy jako zdejší, vy se tu jistě vyznáte. Ukažte mi cestu, prosím vás!"

"Ukažte mi cestu ... Vám se to řekne. Tahle hlína, to je minové pole. A za vámi se střílí. To střílí vaši lidi, váš pan Richard."

Julie trochu zrůžověla, ale Romeo si toho nevšiml.

"Takže můžete jít buď tam .. . anebo tam. Buď vás trefí kulomet, nebo roztrhá mina."

"To tady mám zůstat?!"

"Tady zůstat nemůžete."

"Proč?"

"Tohle území patří nám. A my tady žádného kulizraka nemůžeme potřebovat. Koukejte zmizet, slečinko."

Pozoroval, jak dívčina kombinéza zvolna světlá, jenom dole zbýval tmavý pruh na nohavicích - to se voda stahovala z tkaniny.

Usmála se na něho. "Ty se rád vytahuješ, viď?" přešla na tykání.

"Nezván," osopil se, zbytečně ostrým tónem. Nenechala se vyvést z míry.

"A co ty budeš dělat? Ty taky zůstaneš tady, na plácku mezi minovým polem a střelnicí?"

"Půjdu pryč, to je jasná věc."

"Půjdu s tebou."

"Moji lidé tě zabijou."

"Nezabijou. Tys mě taky nezabil. Jsou snad horší než ty? Něco takového si ani nedovedu představit."

"Chceš se k nám přidat?" přimhouřil oči. Věděl, že se takové případy už staly. Žlufasové mají mezi sebou dva bývalé kulizraky a táta Rogosz prý žil s jednou ženskou od nich. Pak mu uhořela, nebo co.

Nízko nad hlavami se jim přehnala nějaká nesmyslná létačka, celá černá, plivala kolem sebe oheň a olovo, jako by to muselo bejt.

"Chci se vrátit k našim. Když mě tam nedovedeš ty, odvede mě někdo jiný. Spolehni se."

"Nikdo tě neodvede. Jakmile by kdokoli z nás vystrčil nos, vaši lidi to rozbalej s plnou parádou. Komu by se chtělo přijít o kejhák!"

"Naši lidi nebudou střílet. Už kvůli mně."

"Aby tě nezasáhli? Beru. Jenže co potom, až přejdeš k nim?"

"Pošeptám pár slůvek panu Richardovi do ouška. Věř mi, že on na mne dá."

Teď už se nezapýřila.

Romeo si uvědomil, že by nebyl rád, kdyby dívku doprovodil Mungo nebo Tildan, nebo dokonce Kahasl. A v rodu zůstat nemůže.

Nějakým šestým smyslem vycítil, že dívka by se nepodřídila rodovým pravidlům, nikdy by nezapadla mezi dvanáct žen pod komando Rozálie, odmítla by spát s tím, kdo by na ni zrovna dostal chuť, nerodila by děti, netahala by se s nákladem - prostě, nebyla by k ničemu.

Rod nepotřebuje takovou ženskou.

Měl bych ji zabít, napadlo ho, a teď naopak zrudnul on.

Snad by ji i zabil, ze vzdoru, z lítosti nad tím, že taková dívka vůbec je na světě a že patří k těm druhým, ke kulizrakům, že nikdy nebude patřit jemu, ledaže by patřila i těm ostatním, a to ji raději uvidí mrtvou, s hrudí rozšvihanou střelami ráže devět milimetrů.

Opravdu by ji zabil, a tím očistným aktem by se vrátil tam, kde býval, opadlo by z něho růžové měkké masíčko, jímž obrostl v ráji v osmnáctém patře, a byl by šťastný, určitě by byl šťastný.

Jenže ji nezabil, protože z kanálu vylezl taťka Rogosz a za ním Rozálie a další ženské a černoch Tildan a haranti, a taťka Rogosz hned k nim, a co že je to tady za fuchtli, a když se dověděl, že je to kulizrak, jeho zlost neznala mezí. Vytáhl z pouzdra lugera a doslova řval jako pominutý, popadl dívku za rameno, smýkl jí o zem, rozkročmo se nad ni postavil a zatímco ji zahrnoval těmi nejstrašnějšími nadávkami, přitiskl jí hlaveň na čelo.

Romeo se rozběhl, vyskočil a snožmo nakopl taťku Rogosze do boku.

Mungo se ušklíbl. S bráchou Rogoszem je konec, už není k ničemu, to znamenal ten úšklebek. On, Mungo, bude muset bráchu zabít, jinak při prvním střetnutí žluťasové rozcupují rod Modrých na jemná vlákna.

Romeo bude muset zemřít taky, to se rozumí.

Tu holku si necháme. Není to špatná holka. Trochu moc mladá a titěrná, ale po druhém třetím dítěti už bude vypadat líp.

"Na kolena... vy všichni! Štěknu zahoď, Mungo, dělej, sakra . .."

"Neblbni, Romeo, podívej, už ji pouštím z ruky, a Tildan . . ."

Romeo zavadil ukazovákem o spoušť a Tildan, který tahal z podpažního pouzdra svoji beretu, zatímco Mungo poutal řečičkami Romeovu pozornost, dostal půl tuctu střel do hrudi a do břicha a zemřel tak rychle, jako když můra vletí do plamene svíce, Rogosz s Mungem pustili zbraně z rukou. Zarachotily na zemi.

Kulometná palba běsnila v ruinách.

Tvář Julie byla o poznání bělejší, než barva blůzy. Věděla, že stantmauzové jsou zabijáci, ale skutečnou vraždu nikdy na vlastní oči neviděla, až teď, a pochopila, že tohle není žádné bio. Žaludek se jí houpal a musela zhluboka dýchat, aby se nepozvracela.

,,Co si myslíš, že teď uděláš, Romeo?" zeptal se taťka Rogosz klidně.

,,Půjdu pryč."

"Kam pryč? Kde je to... pryč? Pro nás je všude tady, to si pamatuj. A kde je tady, tam je i taťka Rogosz."

..Pojď," řekl dívce Romeo a podal jí ruku.

Měla ji zvlhlou. Uvědomil si, že on sám má dlaně suché. Dodalo mu to sebedůvěru.

,,V kanálech se drží voda," upozornil ho taťka Rogosz. ,,Tsunami zaplavila podzemí. Utopíš se jako štěně."

"Jak to, že ty ses neutopil?"

"Chcípnul tam Kahas, pět ženskejch a všichni haranti až na dva, čert je vezmi. Měli se mě držet. Věděli, že jsem baroka." Obrátil se k Mungovi: "Nebo už nejsem boraka?"

"Ale jo, ses baroka, brácho," řekl Mungo neochotně a stočil oči stranou.

"Tak vidíš," usmál se taťka Rogosz, rozradostněly drobným vítězstvím nad bratrem. "Jsem baraka. Proto jsem vyvedl svoje lidi ze zaplavenýho podzemí. Ale ty, Romeo, ty tam zdechneš. Tahle šlupka taky."

"Neříkej jí šlupka!"

Rogosz pokrčil rameny. Pomalu usedl, vytáhl z kapsičky na hrudi cigaretu a zapálil si. Oběma dětem také dovolil, aby si sedly. Ostatní museli zůstat stát.

"Můžeš tady zůstat s námi. Ale jak dlouho vydržíš bez spánku? Jak dlouho dokážeš nezamhouřit oči? Já vím, bude to trvat hezkých pár hodin, než zatáhneš rolety. Budeš si držet klapky od sebe třeba sirkama. Ale nakonec přece usneš... a jeden z nás bude vzhůru. My budeme vychrupovat na střídačku, kamaráde, a ručím ti za to, že ten, co bude vzhůru, ti uřízne hlavu."

Vlhká dívčina dlaň Romeovi připomínala ručku dítěte. Uvědomil si, že Julie voní. Rozbušilo se mu srdce.

"Seber ty krámy," poručil jí. Ta slova mu nešla z hrdla volně, ale nedovedl se ženou mluvit jinak, než pánovitě. "Půjdeme."

"Kam?" pitvořil se taťka Rogosz.

"Přes pole. Já totiž, taťko, jsem taky baraka."

Dívka posbírala zbraně, navěšela si je přes ramena a pistole vsunula do kapsy na hrudi.

"Nebojíš se toho?" otázal se jí taťka Rogosz,

"Proč? Jsou to rekvizity," odpověděla.

Romeo na ni čekal na kraji minového pole.

Přidala se k němu. Vykročili a ani se neohlédli.

Pokračování zítra