Myšlenka, že by se ústavní soud měl stát třetí komorou parlamentu je pro mě nepřijatelná
Václav Klaus

Středa 28. února 2001
Konec měsíce je opět velmi hektický. Musíme přepsat v intranetovém výkazu KECY všechnu naši činnost v únoru podle nových propozic. Taky Knihu prac. př. od začátku roku, abychom vykázali, že přestávky v práci čerpáme v různou dobu - nové ROZŘEĎ. Ing. Duto Hlav toto nařízení doprovodil slovy: "Nemáte se, volové, bavit v jídelně nahlas o ředitelských platech!"

"Dovedeš to pochopit?" divil se. "Jak na sebe můžou najet dvě tramvaje."
Jednoduše. Jakési hovado vložilo do igelitového pytlíku ocelovou tyč s ozubenými koly na konci a balíček položilo na koleje. Tramvaj na balíček najela - a vykolejila v okamžiku, kdy proti jela jiná tramvaj. Řidič jedné z tramvají byl raněn těžce - půl hodiny ho hasiči vyprošťovali - a šest cestujících bylo raněných lehce, podle zprávy, jak jsem ji vyčetl v tisku.

Když se setkám - byť zprostředkovaně, skrz svědectví přítele a zpráv v médiích - s projevem tak strašné zhovadilosti, klesám trochu na mysli, protože se ptám - co se to děje, jak se tohle mohlo stát, kam jsme dospěli?
A pak i vzpomenu, že někdo před deseti lety položil bombu na Staroměstské náměstí. Luboš Motl v dnešním Psu popisuje případ z Kalifornie, kdy jistý řidič záměrně najel do lidí. Moje generace (a starší) pamatuje případ z pražské Letné, kdy řidička náklaďáku záměrně najela na tramvajový ostrůvek plný lidí a několik jich zabila - tehdy ještě platil trest smrti, ani nevím, ale myslím, že ho tenkrát na ní vykonali (sama si ho přála).
Zřejmě v populaci je a byly přítomny podivné bytosti, které mají v hlavě ´kolečka jinak uspořádána. Těžko se proti nim bránit. Kolik takových igelitových sáčků tramvaják denně přejede? Nelze před každým zastavit a zkoumat ho.
V autě je to jiné - můj učitel autojízdy dr. Jiří Svojsík mě nabádal, abych nikdy nenajel na zmačkaný papír nebo na chuchvalec slámy na silnici. "Nikdy nevíš, co tam kdo narafičil."
Bylo to před - bezmála - čtyřiceti lety. S lidskými bestiemi se muselo počítat taky. Asi to patří k životu. Bohužel.
Ještě něco: moc by mě zajímalo, zda se "autor" té bestiality díval, když se tramvaje srazily. Třeba se to dozvíme - až bude, jak doufám, stát před soudem.

"To je pravda," přisvědčil jsem. "Zajímavých příspěvků chodí hodně. Jenže, co naplat - největší úspěch má vždycky článek o tom, jak jsou blondýny pitomé."

Vtom jsem zaslechl ten dutý zvuk. Ohlédl jsem se.
Jestli si myslíte, že za mnou seděla blondýna, mýlíte se: seděly tam dvě blondýny! Okamžitě jsem si vybavil, kdy jsem podobný zvuk slyšel poprvé v životě.

Byl jsem opět v místnosti, tentokrát s kolegou. A on mi vyprávěl, co se mu přihodilo:
"Tak si představ, že tady stojím s Honzou - stál přesně tam, co stojíš ty. No a dveře byly takhle otevřené - jak jsou teď. A já povídám Honzovi - hele, viděl jsi někdy v životě tak monumentální krávu, jako je ta naše Plichta?"
Rozumí se, že Plichta, takto naše kolegyně, seděla v té místnosti co byly do ní pootevřené dveře. A to jsem slyšel ten zvuk, přiblížil jsem se, nakoukl a Plichta tam seděla u stolu a tvářila se velmi, velmi nevlídně.

Tenkrát jsem v tom byl nevinně... a dnes?
No, abych plnou pravdu vyjevil, ty dvě blondýny tam sice seděly a já opravdu vykládal, že chtipy o blondýnách mají největší sledovanost - jenže blondýny ve skutečnosti ani nešpítly. Jsou chytré a na to, co vykládá nějaký vykokrhaný plešoun, se můžou krajcvajc vykašlat.

Zmíněná fena hárala jak se patří a paní domu jí - coby prevenci proti všemu možnému - natáhla spodky. Ne svoje kalhotky, ale pořádné mužské bombarďáky. Fena se špacírovala po bytě v bombarďácích a zdálo se, že je všechno v naprostém pořádku.

Zdálo se oprávněně, protože bylo všechno v pořádku do okamžiku, kdy někdo nechal pootevřené dveře a fena v bombarďácích vyběhla z bytu, ba dokonce z domu.

Pán domu byl zrovna v koupelně, když se to stalo.
Paní domu zabušila na dveře koupelny.
"Táto, pojď honem, naše Fifina zdrhla!"
Pán byl muž činu, neváhal, vyskočil ze sprchy, omotal bedra osuškou - a sousedům se naskytl bájný pohled na psa oblečeného do pánských spodků - pronásledovaného nahým mužem, přioděným jen omotaným ručníkem!

Je to pravda, není to pravda? Přál bych si, aby to pravda byla, protože miluju podivuhodné příhody a podivuhodnost, nikoli pravdivost je pro mě rozhodující kritérium.

Jedno je jisté: tohle se v naší rodině velmi pravděpodobně nestane.