Pranostika na květen:
V máji aby ani hůl pastýřovi neoschla.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Úterý 8. května 2001
Naši managoři pracují i ve svátek. Ráno navštívili sídlo firmy Deutsche Texts, která má zájem o nákup akcií Českých Textáren. Přišli s kyticemi v rukou - hodlali s možnými budoucími akcionáři navázat družbu a oslavit společně Den Vítězství. Byli přivítáni chladně - Němci kupodivu nic neslaví!

Nu a jsme svědky zajímavého jevu. Čím více je někdo do záležitostí Unie a do problematiky integračního procesu zasvěcen, tím méně tragicky onen "sedmiletý odklad" bere. Především je to politická záležitost - Rakušané a Němci nás nechtějí a odklad má působit jako hojivá náplast na jejich bolení. Navíc, distanc se má týkat jednotlivců, ne firem - a eventuální české firmy působící na území Unie by mohly bez problému najímat české občany i jinde než doma. A ještě navíc - podobný distanc měli svého času kupříkladu Portugalci taky, takže to není v životě Unie žádné převratné novum.

Jenže právě proto, že jde o politickou záležitost bez valného racionálního podkladu, dotýká se více citu než rozumu - u nás stejně jako v Německu či Rakousku. A když tedy německá a rakouská veřejnost prostřednictvím svých reprezentantů dává tak jasně najevo, že jí smrdíme, není divu, že nadšení pro integraci s Unií v Česku klesá - jak opět dokázaly i dnes zveřejněné výsledky výzkumu mínění české veřejnosti.

Našim reprezentantům se bude stále hůře vysvětlovat občanům, za co vlastně mají státní suverenitu vyměňovat. Za unijní občanství druhé kategorie a za právo mít na poznávací značce automobilu hvězdičky v modrém poli? Bude to těžké přesvědčování.

V současnosti je v České republice na návštěvě belgický premiér Guy Verhofstadt. Má zkoumat stav našich příprav. Možná narazí i na náznaky svědčící o tom, že je třeba brát vážně slova ministra Kavana o tom, že by referendum o vstupu do Unie mohlo dopadnout i negativně.

"Upozornění pro cestující. Tramvajová linka číslo 87 ve směru Újezd, Arbesovo náměstí Anděl je odkloněna směrem náměstí Míru, tramvajová linka číslo 95 ve směru Klárov, Pohořelec Bílá Hora je odkloněna do směru Národní divadlo, Výtoň, Podolí.. atd... Děkujeme za pochopení."

Přiznám se, že ve mě není pochopení ani zbla.

Daleko více bych ocenil hlásání tohoto znění:

"Vážení cestující. Jsme tlupa pitomců a mizerných hospodářů, a nedovedeme rozložit výdaje a nasazení techniky do rozumného harmonogramu veřejných prací. Jsme tedy nuceni čekat, až dostaneme prachy a pak rozkopeme centrum Prahy na padesáti místech najednou, abychom prachy mohli čerpat. Ani lidi, ani techniku potom nesoustředíme, ale rozředíme do prostoru i času, aby práce trvaly co nejdéle a vy mohli být jak se patří nasraní. Jestli nás chcete vidět, někdy zvedněte zrak a uvidíte, jak stojíme na rampě Národního muzea a řežeme se tam smíchy a strouháme vám mrkvičku."

To by aspoň bylo upřímné, a mělo by to v sobě kousek humoru, byť škodolibého - jenže v každém humoru je zrnko škodolibosti obsaženo.

Ovšem nejvíc bych ocenil, aby se Dopravní podniky staraly o obnovu a údržbu svého kolejového systému průběžně a hospodárně.

Jenže kdyby se toto stalo, bylo by to hluboce nad rámec pochopení.
Naštěstí to nehrozí.
Chystáte se do Prahy? Přeji vám šťastnou cestu veřejnou dopravou v centru města.

Míša na to - v roli státního zástupce - namítala, že nebožka kočka Matylda kdysi spořádala tři řízky na jedno posezení a že její tlamička byla nepoměrně menší, než obludná držka našeho Barta.
Namítl jsem, že z činu třetí osoby nelze usuzovat, že můj klient je vinen a že navrhuji, aby se tento argument nestal předmětem dalšího řízení.

Míša na to, že řízení neřízení, dvě kotlety jsou v čudu a kdo je tedy sežral, když ne Bart - nikdo jiný tu není, Matylda je ve věčných myšovištích a já syrové maso nejím a navíc mám alibi, protože jsem byl s ní.

V tu chvíli to začalo v kuchyni vonět a ukázalo se, že dala dvě kotlety do hrnce podusit dřív než si šla vypít kafe.

"Chudák malá a já ho tak strašně osočila!" zvolala, vzala pytlík piškotů a šla vyplatit Bartovi náhradu za křivdu.
V kuchyni jsem zůstal sám... a dobře jsem si všiml velikých psích ťápot hned vedle prkýnka se zbylými třemi kotletami. Radši jsem je setřel utěrkou.
Co kdyby se ukázalo, že těch kotlet bylo původně šest.