Pranostika na červen:
V červnu deštivo a chladno způsobí rok neúrodný snadno.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pátek 22. června 2001
Tlachárník Nunvář, který se nejrychleji přihlásil do hnutí BSP, získal od mgr. Tluč Huby malý dárek: košíček hub Tlučem osobně nasbíraných v Bludné Noře. Jednou tou houbičkou se pochlubil i Ambrožovi u sodobaru, kde pravidelně krade vodu pro rodinu na víkend. Byla to lysohlávka. Letos se očekává její hojná úroda.

Byla to zvláštní okupace.
Tu německou znám jen od rodičů. Jako obyvatelé protektorátu se nesetkali s nějakou zvůli okupantů, Němci se chovali korektně, a všechny hrůzy jež způsobili, byly organizované nařízené orgány režimu: deportace Židů, zatykání, masové popravy. Jeden jednotlivý německý voják v ulici se choval slušně, jakmile dostal rozkaz, střílel lidické civilisty. V té absenci osobního zájmu na hrůze byla ta hrůza na druhou německé okupace.

A hrůza ruské okupace? Chudáci vojáčci skoro ani nebyli vidět na ulici... Mohli jste je zahlédnout v posádkových městech. V Mladé Boleslavi, Ve Vysokém Mýtě... Tam bylo vidět od silnice do jejich kasáren, a lidi se smáli aleji gypsových hlav jejich velikánů, hlavy byly natřené na stříbrno a na zlato podle zásluh o režim. Těžko bylo nenávidět jednotlivého vojáčka, a i celé to vojště bylo spíš k politování: v těch svých kasárnách a ubikacích bylo zavřeno do jakéhosi koncentráku.

Všichni jsme byli zavřeni do "jakéhosi koncentráku" a katastr tohoto zařízení byl bezpochyby určen v hrubých rysech v dohodách mezi válečnými velmocemi, tedy hlavně mezi Rusy a Američany. Ta dohoda už neplatí, rýsují se jiné zájmy a jiné hranice. Ten pán co psal o tom, že "Jalta platí" se hrubě mýlí. Neplatí. Odchod posledního ruského vojáčka, to byla symbolická tečka. Necítím ani špetku hněvu při pomyšlení na toho chlapíka, na jehož paty jsme před deseti lety hleděli. Chvála bohu, že jsi pryč, chlapče. Doufám, že chápeš, že je to tak mnohem lepší i pro tebe.

"Co jsem udělala špatně?" zněla otázka.
Tak na tohle se věru těžko odpovídá. Kdyby nějaký počítačový Pavel Tigrid měl napsat průvodce inteligentní ženy po světě počítačů, musel by věnovat padání systému dlouhou kapitolu, možná přesahující polovinu knihy. Musel by vyprávět o firmě, která si usmyslela spolknout celý svět a které se to skoro bezvýhradně podařilo. O firmě, která vyhrožuje občanům prostřednictvím nastrčené organizace a posílá jim kazety s natočeným policejním zásahem - a prodává jim zboží, o jehož kvalitách se mohla přesvědčit právě moje žena.

Právě dnes jsem si před přáteli postěžoval, že mi nejde počítač vypnout. Smáli se.
Jo, to je známá chyba osmadevadesátek, vysvětlovali. Existuje na to záplata, někdy funguje jindy ne. Někdo radí - místo vypnutí spustit proces "odhlásit uživatele od sítě". Jiný radí - trojhmatem nejdřív vypnout Explorer. Moje nátura radí - vezmi sekeru a rozštípej ten šmejd. Taky jsem si vynašel svůj způsob. Spustím normální proces, až do zamrznutí. Po dvojnásobném ctrl+shift+del se dopracuju až do zamrzlé poslední obrazovky a pak vytáhnu šňůru ze zdi, protože ten prokletý šmejd nereaguje na stisknutí vypínače. Ráno pak jde počítač nastartovat, aniž by se rozběhl scandisk.

Tohle se nedá inteligentní ženě vysvětlovat. Snad by mohla pochopit poznámku, že Bible, když se v ní píše o slzavém údolí, měla na mysli soužití s Windows. Končím a jdu Míše pomáhat s restartem. Celá epizoda má jeden pozitivní efekt: už bude méně pohoršena nad mým nadáváním.

Viděl jsem ho už na vzdálenost dobrých padesáti metrů. Seděl na vozovce a díval se směrem k nám. Seděl tak nehnutě, že si ho Bart nevšiml. Pes měl hlavu sklopenou a zkoumal frňákem trsy bejlí na okraji cesty. Nepovažoval jsem za nutné psa volat k pořádku, poutat ho řemenem, povelem ho sekýrovat. Veverka měla spoustu času k úprku.

Jenže čas plynul a my jsme se blížili.
V tu chvíli mě napadlo, jestli nevidím špatně a zdali to, co pokládám za veverku, není chuchvalec suchých listů, zmačkaný kapesník, nebo... (to jsme se přiblížili o dalších deset metrů) nejde o vycpanou veverku.
Bart pořád veverku neviděl. Nakonec ji asi vycítil, ohlédl se po mně a vyrazil.

A teď nastalo to zajímavé: veverka zůstala sedět a klidně hleděla na blížícího se rotvajlera. Pravda, měl košík, ale stačilo, aby ji tím košíkem majznul a měla by doveverkováno.
Na zlomek vteřiny mě znepokojila, zda třeba nejde o slepou vereverku nebo pitomou nebo jinak hendikepovanou.

Ne. Šlo o docela normální veverku, jenom poněkud perverzní, nebo spíš - o vyznavatelku adrenalinových sportů.
Když už byl Bart na doskok, elegantním lomeňákem zmizela v křovinách a Bart tam v těch místech ještě pět minut pobíhal a dělal důležitého lovce. Nechtěl jsem ho traumatizovat slovy výsměchu. Dosti na veverčím výsměchu, ještě abych dodával svoje poznámky.