Čtvrtek 26. července 2001
Dnes předával hlášení o stavu pracoviště Ambrož. Přesně v 7:30 zavolal na služební mobil dovolenkujícího se Duto Hlava. Pravil: "Hlásím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo." Načež zavěsil. V 7:31 telefonoval Duto zpět. Vyžádal si Ambrože a hovořil s ním do 11:13.

Už pamatuji leccos a mimo jiné generální opravu Karlova mostu z konce šedesátých let (píše o ní i Zdeněk Lukeš v naší rubrice Architektura). Už tehdy jsem se podivoval očividné nekompetentnosti, ba hlouposti, která z opravy čišela: takzvaní odborníci most nejdřív odstrojili, vykuchali a pak dovnitř vložili ocelový rošt a zalili betonem. Nahoru natáhli normální asfaltovou vozovku. Vypadalo to šíleně a obyvatelstvo se proti této imbecilitě bouřilo i v krušných husákovských dobách, kdy bylo o hubu jakkoli hubu pootevřít - načež odborníci lhali, že ta vozovka je jen izolace a na ni položili dlažbu. Tím ovšem vyšlo z proporce zábradlí - všimněte si, jak nízké kamenné zábradlí Karlův most má.

Přiznám se k hluboké nedůvěře k lidem tak zvaně pečujícím o památky. Nedůvěru v úmysl opravy mostu jasně čtu mezi řádky citovaného článku Zdeňka Lukeše. Nedělejme si iluze, že dnes by o tom rozhodovali lidé z jiného těsta než ti, co dali mostu na frak před třiceti lety. Nevěřím jim ani za mák. A ještě dodám, že Karlův most těžce poškodila povodeň v roce 1890 - zásluhou Josefa Hlávky se podařilo most opravit - a v podstatě v té podobě vydržel až do nesmyslné rekonstrukce před třiceti lety. O "nerespektování technologických postupů" se ostatně zmiňuje na své webové stránce pražský primátor Jan Kasl. Připouští, že proti zásahu do mostu jsou památkáři. Pro opravu se přimlouvá: existuje stavební povolení, které předpokládá "vybourání mostovky v daném úseku včetně všech ostatních následných vrstev (tedy - vyrubání výsledků t.zv. opravy z konce šedesátých let, pozn. red.)a zásypů až na horní rub kleneb, opravu kleneb, provedení nového oddilatovaného zásypu, navršení ostatních následných vrstev, provedení hydroizolace a původní dlažby." Ptám se však: kde mám jako občan, ke kterému se vztahuje ruka s kasičkou a prosbou přispěj, záruku, že tentokrát je to jinak, že tentokrát za opravou není vidina kšeftu - když nepoctivost vidím v hlavním městě kam pohlédnu? Z případů zcela čerstvých připomenu nechutné tanečky kolem haly pro mistrovství světa v ledním hokeji. Ne, pánové: stupeň mé důvěry = nula.

Povídal jsem si o tom s jedním pánem ze sousedstva.
"Jo," pravil, "je to tam teď jako bejvalo."
A to je právě to, co není pravda: oba tu bydlíme zhruba stejnou dobu, cca 30 let, a nikdy to tam nebylo tak krásné jako teď. Cesta byla vždycky poničená a koryto pro dešťovou vodu bylo vyloženo betonovými žlaby, očividně ještě z doby první republiky. Nejde jen o dláždění, tedy o těžkotonážní úpravy. Ještě nikdy se zahradníci nestarali tak pečlivě o veřejnou zeleň, jako v posledních několika letech. Trávu na plácku před Blaženkou posekali naposledy - včera.

Vrátím se k události nedávné - byli jsme se s Míšou podívat na Vyšehradě. Konala se tam církevní sláva, do věže chrámu Petra a Pavla osazovali čtyři zvony. Ráno, zvláště v neděli, když je ticho, slyším až u nás na Smíchově zvonění. Jako dřív? Kdepak. Na věži bývaly dva zvony a ty přišly vniveč za první světové války - rozlili je a udělali z nich děla. Dnes tam jsou zvony čtyři a ladí se zvonkohra.
A tak bych mohl - naštěstí - pokračovat dlouho ve výpisu toho dobrého, co dřív nebylo.

Rád vnímám tyto velké drobné změny k lepšímu. Neznám účinnější lék proti blbé náladě.

Dnes jsme šli ven o hodinu dřív a to nastala situace opačná. Bylo přepsáno. Spousta lidí chodí se svými pejsky před tím než jdou do práce. Čekal jsem, že s Bartem budou problémy - a vida, nebyly. Choval se způsobně, jakmile zahlédl psa, zastavil se, když jsme ho přivolal, přiběhl. Tak to samozřejmě má být, je si toho vědom a po každém takovém výkonu hodnosti mi nastavil hlavu, abych ho pohladil a pochválil.

Jde mu přece jen do let, na podzim mu bude šest, takže už není takový magor, jako bejvával... Jeho uvítací tance při příchodu návštěvy jsou mírnější, když otevřu vrata, abych vyjel z pozemku autem, jde si sednout ke kmeni buku a už ho tam ani nemusím připoutat. Pravda, jsou výjimky. Když potkáme Maxe, Broka, Gabilana nebo i ex-kamaráda Toma, mění se Bart v tu starou zuřivou bestii a to by byl schopen pustit se do rvačky ve kteroukoli hodinu denní či noční. Čímž si připomínám chudáka Gordona, který se popral s týmž Gabilanem - tehdy mladičkým - týden před svou smrtí, a vyhrál.

Ať to má jakoukoli příčinu, v ideálním případě ať je to důsledek mých výchovných snah, anebo je to výsledek přirozeného úbytku životní mízy, úměrného věku, Bart klusal dnešním přepsaným jitrem jako parkový pudlík na Karláku.

Možná to má ještě jiné vysvětlení.
Třeba se v tuto ranní hodinu cítil nesvůj - jako cizinec. Nebyla to jeho hodina.