Český podzim (z Humpolecka)
Od Šimona a Judy
paste pasáci všudy,
ať je řepa nebo zelí,
má být všecko uklizený!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pondělí 29. října 2001
Junior byl ráno zasmušilý. "Tak jsme včera dodělali střechu Fotrovi na chatě," pravil. "Příští rok máme už jenom přistavit domeček na nářadí, sekačku a tak. S barem, grilem, krbem a udírnou. A verandičkou. Podsklepenou. Se saunou a vinným sklípkem. A vepředu bazén. Řekl jsem Fotrovi, jestli nechce ještě vzadu vyhloubit atomový kryt. Prý je to skvělý nápad."

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Ale nějakou hrdost na češství jsem popřel.

Naprosto nejsem v tom sám. To je prostě takový český reflex nebo stereotyp, přinejmenším u té části občanstva, která je tázána na rozumy, a rozumy jsou pak ventilovány v médiích. Obdobně odpověděla i většina dotazovaných v anketě, a jistě i v jiných anketách. Teď tady sedím, večer 28. října, koukám na televizní zpravodajství a vidím, že v ulicích byli jen nacisti a extrémní bolševici. Nikdo jiný si na 28. říjen nevzpomněl. U pomníku TGM byly jen dva věnce, nejspíš erární. Ani sněmovna nepovažovala za účelné vyhlásit den otevřených dveří. Tak zvaní normální lidi na nějaké češství kašlou.

Opravdu češství není žádná hodnota?
Přece jenom já, který jsem na češství čerstvě plivl, mluvím a píšu česky. To co se děje v mé hlavě je jen částečně moje... odvíjí se to hodně z toho, co mi tam dali jiní lidé, a mnozí z nich byli Češi. Patřím do nějakého státu, ten stát nějak vznikl - a hodně lidí padlo, aby vznikl a hodně jich bylo zavřených, aby nakonec byl aspoň takový, jaký je teď. Jsem jistě individualita, ale taky někam patřím, patřím do souvislosti mimo jiné i národa, a když už sem patřím, asi bych měl tu svoji individualitu vést tak, aby byla k něčemu nejen mě - a taky těžím z toho, co jiní vytvořili v kontextu toho češství.

Zajisté, když vidím stádo vyholených imbecilů hulákajících Čechy Čechům, chtěl bych být čímkoli jiným než Čechem, třeba Zulukafrem. Ale přece si nenechám ovlivňovat myšlení tou nejhorší pakáží!

Takže tu teď sedím a oslavuju 28. říjen trochu tím, že se stydím. Nebo aspoň se zpytuji.
Aspoň tu vlajku že jsme na dům vyvěsil! Pokusím se příště odpovědět méně hloupě.

Dádě je osm a myslím, že patřím k oblíbenější části obyvatelstva - když jsem někdy jel k Martinovi do Černošic, nikdy jsem nezapomněl se zastavit u benzínové pumpy Aral a natankoval tam tabulku čokolády Milka. No a nikdy, slovem a písmem nikdy jsem jí neřekl ani ty jsi vyrostla a když začala chodit do školy a co učitelka, poslouchá?.

Jsem sice staré kořeň, ale nezapomněl jsem, jak mi tyhle pitomosti pily krev.

Nuže, holčička s rodiči přišla k nám do baráku, mírně se bála Barta, ale zklidnila se, když jsem ho poslal do vyhnanství, a porozhlédla se.

"Ty tady ale máš hraček," pravila uznale. Je fakt, že jsem hračička a mám spoustu autíček a robotů a pistolek a podobných hloupostí.
A taky jsem jednou dostal dárkem dvojici figurek - takovou hodně zlou Alici (ze zemi divů) a silně démonicky vyhlížející kočku (vzpomínáte jistě, jak velkou roli hraje kočka v Aliciných či Alenčiných dobrodružstvích). Figurky to jsou krásně vymodelované a dopodrobna vybarvené: holčička Alice drží v ruce kudlu s ostřím potřísněným krví a na mašli má lebku s hnáty. Kočka se tváří zubatě a nesnaží se nikoho přesvědčit o svém vegetariánství.

Dáda byla okouzlena.
Nedivil jsem se. Figurka zobrazuje půvabnou holčičku, s dlouhými vlásky, nařasenou sukýnkou, s mašlemi..
Čekal jsem, že řekne... "To je krásný..."
Oči jí zářily. Dal jsem jí tu hračku, kteoru jsem sám dostal.
"Teda... strejdo... to je drsný..."
Ano, drsné je štěstí dnešní dívenky.

Bart tedy normálně nesmí za vnitřní plot.
Ví to Bart - a vědí to taky kočky a kocouři. S ohromným gustem vysedávají a za sluníčka se vyhřívají na hřebenu zídky, dělící náš pozemek od zahrádkářské kolonie. Bart na ně neštěká. Není to moc štěkavý pes. Opravdu štěká jen na vybrané složky obyvatelstva, na pošťáky, babičky, studenty mateřských školek a na odcházející návštěvy.

Obvykle sedí tiše u vnitřního plotu a nenávistně hledí na drzého kocoura. Je moc dobře, že nemá v očích něco jako paprsky inženýra Garina, jinak bychom měli kolem dokola hory upečených kocourů. Nemá v očích paprsky. Má ale trpělivost sopky, která nespěchá s výbuchem a je si jista svou věcí a trpělivě snáší, že si pošetilí lidé na jejím úbočí zakládají vesnice.
Jen se vyhřívej, kocoure...
Na návštěvu přišli Zhoufovi s holčičkou Dádou. Ne snad, že by ji Bart chtěl kousnout, ale ono stačí, když se tohle tuhé půlmetrákové těleso o někoho opře, natož pak omete... Krátce a dobře, Barta jsem zavřel do prostor, kam normálně nesmí.

Nestalo se nic mimořádného. Nespadl do bazénu, nepošlapal alpínum a do chřtánu mu nevlezl žádný kocour.
Zhoufovi odešli a Bart se bez mimořádných příhod vrátil do prostoru běžně obývaného.
Berte to jako důkaz síly modlitby.