Český podzim (staročeská):
Vládne Bůh nad štěstím
a vlk nad ovcemi.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Myšlenka dne:
"Toto nezvolení za neúspěch nepovažuji" Vlastimil Tlustý komentuje své nezvolení místopředsedou ODS

Pondělí 5. listopadu 2001
Pravidelná pracovní porada u Fotra Bambase na Severním Městě se poněkud protáhla. Završil ji totiž bohatý raut, doplněný vlastnoručně pálenou Bambasovou slivovicí. Podnik ušetřil zrušením naší Správy problémů - náklady teď platí Fotrova firma České problémy. Vyúčtuje nám je až kvartálně - jinak platíme jen měsíční paušál.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Myšlenky se dají v projevu najít snadno, nesnadno však zapudit pochybnosti.
Tak především, když hodnotil poslední období, Klaus obvinil "nelevicové partnery" že ODS "téměř nijak nepomohli" v jejím opozičním úsilí. Pochybnost vytane na mysli automaticky, byť je to pochybnost stokrát opakovaná, tudíž takřka banální - opoziční smlouvu a z ní vyplývající prebendy nepodepsali se Zemanem ani lidovci, ani Unie, nýbrž právě ODS. Mobilizaci tentokrát Klaus nevyhlásil, pouze zásadní střet s levicí. Zasadil tuto myšlenku do evropského kontextu. V rozměru kontinentálním odehrává se zápas o politiku podporující "svobodnou soutěž, která jediná dokáže - a to evolučním způsobem - nalézt dobré výsledky". Zase ta pochyba - bohužel jsme se přesvědčili, že svobodná soutěž v prostředí málo podpořeném právem je pouhou iluzí. Zajímavá byla závěrečná pasáž, nesená v duchu "slovo do vlastních řad". Strana uspěje, když bude "důvěryhodným monolitem". Klaus by se zřejmě některých lidí zbavil, ale kterých? "Kdo zná politiky?" ptal se delegátů.

Kongres vrcholil volbou místopředsedů, stali se jimi Petr Nečas, Jan Zahradil, Miroslav Beneš a Ivan Langer, Libuše Benešová dopila svůj kelímek hořkosti. Zvláště pak Petr Nečas na kongresu zářil neotřelými myšlenkami, jako že například je možno udělat koalici se čtyř(tří)koalou.

Žádná převratná překvapení se tedy nekonala. ODS si potvrdila pozici standardní demokratické strany - a to je zřejmě hlavní klad sezení. Žádné další Sarajevo jí očividně nehrozí, není tu žádné křídlo odbojníků, navrhujících široká rozkročení a vnitřní očistu. Proto si Klaus mohl dovolit cosi jako široké rozkročení a očistu navrhnout sám. Nepovažoval však situaci natolik žhavou, aby blíže upřesnil, odkud kam se bude rozkročovat a od koho se očišťovat. Nevytknul žádný velký inspirativní cíl. To on nemá ve zvyku, i tentokrát zdůrazňoval "realistická, racionální a uskutečnitelná řešení". Tento akcent je Klausovou zároveň silnou i slabou stránkou. Silnou v tom, že na tento tón spolehlivě slyší pětadvacet, třicet procent voličů, i kdyby hrom bil a Mackové z nebe padali. Slabou v tom, že touto melodií celé náměstí neroztancuje, a s třiceti procenty bude muset jít do holportu s někým - s Unií, která dosud spolehlivě zklamala, nebo s lidovci, kteří jsou tradičně nebezpečnější spojenec než nepřítel. Anebo zase s osvědčenými sociálními demokraty, jak otevřeně sdělil Petr Nečas. Pak by podle něho šlo o koalici - ano, to by bylo čisté.

V první vlně uvítacího výboru byl pejsek Artuš a Dáda. Hned se ke mně přilípla:
"Jestlipak víš, jak dopadla Alice?" ptala se mě.
"Sebral ti ji táta," usoudil jsem. Znám své Pappenheimské. Zhouf má temnou modelářskou minulost, a není mu cizí myšlenka, že hračky nepatří dětem do ruky - neboť - hraním se hračky ničí.
"Jak to můžeš vědět?" divila se bezelstná holčička.
"Pojď, půjdem házet Artušovi klacek," vysvětlil jsem jí, jak to v životě chodí.

Ukázalo se, že Alice není první hračka, kterou Zhouf zachránil před zničením! Je mi jasné, že jí všechny hračky vydá, až jí bude dvacet, pětadvacet let. Nepoškozené, to bude radosti!
Ovšem, pokud Dáda nebude mít v té době děti.
Správně si počíná můj přítel Zhouf. Když si vzpomenu, jaké hračky jsem zničil... O jedné takové vám povím zítra, a jak jsem tím rozhněval Ivana Steigera, tvůrce Muzea hraček na Pražském hradě.

Ráno jsem otevřel domovní dveře - Bart se už hrnul podle mé nohy - a strnul: na terásce před dveřmi panáčkovala veverka a v pacičkách držela vlašský ořech. V ten okamžik se stala vycpaninou - a taky Bart připomínal spíš bojovnou sochu maršálka Radeckého, než krvežíznivého psa.

Ustrnutí trvalo jen krátce.
Veverka pustila z paciček ořech a jediným skokem se přenesla ke sloupku pergoly. Jak správná světaznalá veverka nehodlala po sloupku šplhat po straně psu přivrácené (odborně, ve veverčí terminologii jde o nápesnou stranu), nýbrž skočila dál, udělala kličku a vrhla se na sloupek po straně od psa odvrácené (odpesná strana).
Hm...
Sloupek není dřevěný. Pergola je svařená ze železných jeklů 12 x 12 cm... Jsou prý hasiči, kteří dovedou vylézt nahoru po hasičské klouzací štángli; nejsou na světě veverky, které by dokázaly vylézt po železe.

Naštěstí je Bart asi takový lovec, jako já jsem hvězda klasického baletu. Rád bych byl Nurjevem, chybějí mi fyzické disposice. Veverka udělala dva marné pokusy na téma leze, leze po železe a pak skočila mezi větve velmi píchavého cesmínového keře a odtud bylo kousek na lískový keř a šup na plot k sousedům, dřív než Bart stačil udělat haf.

Šli jsme pak na procházku a Bart byl nadšený a rozkohoutěný a zkoušel mi vyprávět, jak to té drzé veverce vykreslil, jak jí ukázal, zač je toho loket. Nechal jsem ho při tom. Spíš jsem byl zvědav, zda veverku opravdu vyděsil. Jak jsem to měl poznat?

Poznal jsme to snadno.
Když jsme se vrátili domů, odhozený vlašský ořech už přede dveřmi neležel, chladnokrevná veverka, sotva se vydýchala a zjistila, že ten černý pitoma je pryč, se pro něj vrátila.