Česká zima (z Čech):
Koleda, koleda voknem ven,
dej vám Pámbu dobrej den,
co nám dáte, to vemem,
máme s sebou starej trakač,
my to na něj poberem.

(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Nastávající rok Havel charakterizoval rokem přelomovým. Budeme mít čtvery volby a sejde se u nás summit NATO. Pokud jde o volby, bude se v nich jednat o "charakter naší společnosti a našeho státu". Proto prezident apeluje na občany, aby přistupovali k volbám s mimořádnou odpovědností a soudí, "že bychom se měli všichni a velmi otevřeně ptát politiků," zda nás nebalamutí.

To je nepochybně správná myšlenka.
Bylo by tedy třeba se zeptat Václava Havla, koho tím myslel, když varoval občany před špatnou volbou, vedoucí k tomu, že "se bude náš společenský systém zvolna, nenápadně, ale nezvratně uzavírat tak, až nakonec o tom nejpodstatnějším bude rozhodovat vždycky jen totéž poměrně úzké bratrstvo, v jehož rukách bude soustředěna hlavní moc ekonomická, politická i mediální a které se nebude bát ani samého pomezí kriminality? "

Od začátku devadesátých let pozoruji náš politický život poměrně pečlivě. Všiml jsem si už tehdy existenci skupiny kolem Václava Havla, která se scházela ve Vile Amalie u Lán a do značné míry, byť v naprostém skrytu, spolurozhodovala o nastavení kormidla naší společnosti. Václav Havel taky jistě nemyslel ani Sdružení Lípa, jehož je možno stát se členem se stát "po doporučení některého ze stávajících členů a po schválení Výkonným výborem Sdružení" (viz jejich web, přičemž čelným členem spolku je Karel Dyba. Koho tedy myslel?

Vznikají snad rozhodnutí jinde, než ve vládě, pokud jde o sféru výkonnou, anebo v parlamentu, v jeho výborech a pak v plénu, a v senátu, pokud jde o zákony? Naivní občan se toto až dosud domníval. Nyní ho Václav Havel vyzývá, aby si vše dobře rozmyslel, než hodí svůj hlas do urny, protože by mohl zvolit nějaké mafiózy, kteří poznamenají veřejný život "nenávistí, závistí, intrikami a manipulací" a kteří budou patřit ke skupině jež "se nebude bát ani samého pomezí kriminality". Havel varuje před "normalizátory, kteří by nejraději tahali za nitky téměř od všeho - velkými podniky počínaje, televizí a novinami pokračuje a zastupitelskými sbory konče". Kdo jsou ti normalizátoři, kupříkladu v televizi? Jan Ruml ve spacáku? Toho Havel jistě nemyslel. Vyzval politiky, aby před volbami jasně řekli, co chtějí. Ptejme se tedy Václava Havla, kde přesně to nebezpečí leží, aby občané náhodou nezvolili nějakého mafióza.

Občan vidí ve spektru tak zvaných hlavních politických stran jedinou, která chce vylepšovat demokracii - to je komunistická strana. Ta ve svém programu usiluje o jakousi přímou demokracii (zde připomeňme, že až dosud každá demokracie s adjektivem byla vždycky tyranií). Tu Václav Havel jistě nemyslel. Koho tedy? Sociální demokracie i ODS mají v programu podporu oněch "formálních demokratických institucí", a Čtyřkoalice o (momentálně) třech členech právě tak.

Svého času radil Havel Slovákům - byť nepřímo, ale čitelně, aby nevolili Mečiara, dokonce je zapřísahal při Všemohoucím. Teď taky radí občanům, jak uvažovat, než přistoupí k volbám. Bohužel, občan z jeho slov moudrý nebude. Možná má Václav Havel pravdu, možná nemá. Možná se řítíme do mafiánského kapitalismu, možná v něm už jsme. Jenže, jestliže Václav Havel to nebezpečí vidí a má o něm prokazatelné informace, měl by se nebát hovořit konkrétně, jmenovitě a zřetelně. Politici by měli dát jasné slovo. I on je politik. Měl by občanům dát jasné slovo, kdo je ten zdroj emisí zamořujících naše ovzduší, nad nímž je třeba zvítězit.
Takto nekonkrétně formulované strašení je pouhá moralistická rétorika s nádechem politického kýče.

Vystoupili s námi. Co se ukázalo: ten pán ztratil pas. Pídil se po ambasádě své země, a policajt mu poradil, že korejská ambasádě je v naší ulici!

Částečně je to pravda - tedy, byla to pravda. Korejská ambasáda tu bývala, už - myslím - pět let je zrušená. S Míšou jsme pak zavzpomínali na doby, kdy každý konduktér v tramvaji míval tlustou knihu, ve které měl kompletní pražský adresář, a jakmile jste se ho zeptali, kde je Mrťafova ulice, nezaváhal, tasil tu knihu a Mrťafovu ulici našel (to, že dovedl stát v kymácející se tramvaji bez držení, nemusím zdůrazňovat).

Takže tohle je, bohužel, minulost. Policajt neví, kde jsou ambasády - ve městě, které by bez cizineckého ruchu, jak říkala prababička Josefka "lezlo hlady po hodinách".

Přítomnost?
Byly dvě. Chudák zkřehlý Korejec bez pasu, a chtěl nazítří jet do Německa. Tma, Chladno, Vlhko. Děšť se sněhem,
A moderní komunikace.
Zavolal jsem mobilem Jitce: kde je korejská ambasáda? Následoval dotaz na vyhledávač Google a na 0,12 sec přišla odpověď - Korejské velvyslanectví v ČR sídlí na adrese Slavíčkova 5, Praha 6.

Že tam nikdo nebude, že tam nikdo pravděpodobně nebude ani v sobotu, a že Korejcův osud je politováníhodný a že cesta do Německa je značně zpochybněna, to už je jiná věc.

V tom by mu nemohl pomoci ani tramvaják, který uměl hledat v adresáři na plošině kymácející se tramvaje - bez držení.

Prokázalo se, že Bart se petard nebojí. Stál, tlapami se opíraje o parapet okna, a přísným okem hleděl na rozkvétající světelné kytice. Ani nezaštěkal!

On je flegmatik a hned tak ho něco nerozhází - jen fyzická existence německých ovčáků a velkých chlupatých černých psů. Jednoho takového jsme potkali - tedy, zahlédl jsem temnou postavu už v zátočině cesty Mrázovka. Proto jsem odbočil z hlavní cesty a po několika krocích - bum, a už jsem přistál tříbodově, na břiše.

To je celkem běžný jev v počasí, jaké vládne v těchto dnech, a takové přistání na nose jaksi patří k věci. Přiznám, že se takovým dobrodružstvím bráním a Bart nebyl svědkem mnoha mých pádů.

O to více je ku podivu, že se vůbec nedivil! Nikterak nereagoval. Nepřiběhl, neolízl mi ucho, nedal najevo žádnou účast. To mě poněkud popudilo - právě ta samozřejmost, se kterou moje ponížení přijal. Ovšem na druhé straně - se mi nevysmíval, nesedl si opodál, aby na mne vyplázl jazyk, a neříkal:
Chachá, pane, ty a tvoje dvě nohy, jak jsi dopad! Hladké přistání? To bylo řečí, že dvounožci jsou něco víc, než my čtyřnožci.

Nic takového se nestalo. A trochu se stydím, že sám jsem se mu posmíval, když on sám sebou někdy seknul - a že se to děle velmi často. Není divu, s ohledem na energii, kterou do svých pohybů vkládá.
Říká se, že "jak na Nový rok, tak po celý rok". Doufám, že se toto úsloví nevztahuje na padání na hubu.