|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český rok
Česká zima (Od Luhačovic):
|
Z deníčku Moby Dicka: Pátek 22. února 2002
|
Jsem rád, že nepatřím do toho vzorku. Nevím, co bych odpověděl - jsem spokojen, nebo nespokojen s politickou situací? Moc nechápu sám smysl otázky. Kdyby zněla, zda jsem spokojen s vládou, nebo zda jsem spokojen s činností parlamentu, neodpovídalo by se mi snadno, asi bych taky odmítl jednoznačnou odpověď typu ano/ne. Ale - spokojenost s politickou situací?
Kdyby se mě zeptali, zda chápu politickou situaci, odpovídalo by se mi snadněji, Řekl bych, že ne. V posledním dramatu kolem výroků Miloše Zemana - jež nepochybně poškodily stát a postavení naší země a její důvěryhodnost a nakonec i pověst každého z nás, protože, jak známo, lidé mají takovou vládu a takové vládce, jaké si zaslouží - dochází k paradoxům těžko pochopitelným. Za odstoupení Zemana bubnují v barvách Koalice lidovci, kteří zřetelně chtějí se sociálními demokraty po volbách do vlády. Odstoupení odmítá ODS, která je proti Čtyřkoalici a jejíž předseda ještě před několika desítkami hodin se veřejně pohoršoval nad tím, že vládu řídí šílenec. Ale odstoupení odmítá i prezident Havel, který se proti Zemanovu dobrodružství ohradil jako první.
Mohli bychom říci - ano, toto jsou specifika Fidlovačky, kde ruka ruku myje a každý je
zásadový až na hranice jeho osobních zájmů. Jenže Zemanovi očividně odpustili i předáci z
Evropské unie - třebaže se věcně prokázalo, že nešlo o žádný jazykový úlet, o žádnou poletenou čárku a tečku, ale exhibici sebestředného megalomana, namířenou pro posílení šovinistických a xenofobních nálad v České republice.
Spokojený s tím nejsem, nechápou to vůbec.
A ještě bych rád věděl - kam to má Zeman letenku pro příště?
Volal jsem na Míšu: "Sněží!"
Chvilku to trvalo, než mě vzala na vědomí.
"Cože? Sněží? To přece není možný," nechtěla mi věřit.
To je tím, že se jeden namlsá předčasným jarním počasím.
Šla se podívat k oknu. Sluníčko pálilo a pod kalinou se bělaly a žlutaly krokusy.
"Před chvilkou ale fakt sněžilo," hájil jsem svou pravdu. Přešel jsem do kuchyně.
Zapnul jsem vařič a nasypal jsem kafe do šálku. Chvilku to trvalo, dvě, možná tři minuty.
Zalil jsem kávu, zamíchal a nesl jsem šálek do jídelny.
"Teď sněží!" volala Míša z pokoje.
Položil jsem šálek na stůl, opatrně, abych neucmrndnul. Víte, jak to je s kafem: když
ucmrndnete, sice unikne jen nepatrná část, fyzicky vzato, z obsahu šálku, jenže v té
nepatrné části nějak uteče duch toho kafe. Takže to mohlo trvat - možná - třicet
vteřin.
Pak jsem přešel do pokoje a podíval se z okna.
Sluníčko pálilo a krokusy vypadaly o trochu víc rozvité, než před chvílí.
"Před chvilkou sněžilo," řekla Míša.
Kterou chvilku myslela? Tu moji, když sněžilo a ona se pak šla podívat a sluníčko
svítilo, nebo svoji chvilku, když sněžilo a já si vařil kafe?
Ano, i tak může vypadat křižovatka manželského soužití.
U nás to dopadlo tak, že i Míša si uvařila kafe a pak jsme ho společně vypili, zatímco
za oknem bylo v jednu minutu jaro se sluníčkem a krokusy a za další minutu vánice.
Těšil jsem se, že budu doma, v suchu a teple. Nepochyboval jsem, že tam bude svítit světlo a
že nekiksne topení. Takto roztěšen jsem dospěl až k brance.
Najednou se vyloupl ze stínu Bart - za brankou. Oči mu teskně zářily ve svitu pouliční lampy. Věrný hlídač!
"Chudáku!" oslovil jsem ho, zatímco jsem se pokoušel zimou ztuhlými prsty vsoukat klíč do
zámku. "Ty tady hlídáš dům... celý zmrzlý..."
Ano, byl zkřehlost sama. Pohladil jsem ho. Dotyk mi připomněl tresku v mrazáku v
samoobsluze. Zastyděl jsem se. Sedíš v kavárně, kecáš o tom, jak padají Windows. Dokonce
sis koupil koblihu. Ano, tak hluboko jsi klesl - zatímco toto ubohé zvíře hlídalo dům v
houstnoucí tmě, ve fujavici, v občasné přepršce a vánici, ty jsi žral koblihu.
"Tak pojď," řekl jsem mu vlídně. "Půjdeš do teplíčka, služba ti skončila."
Pohlédl na mne vděčně. Tak se umí podívat jen pes, věrný, odevzdaný, i kdyby se mu
dostalo sebevětšího příkoří.
Odemkl jsem. Bart vběhl dovnitř a pádil po schodech nahoru.
"No, tos tam dlouho nepobyl," slyšel jsem říkat Míšu.
Vyhodila psa, který se celé odpoledne válel u radiátoru na pelechu, ven asi tak dvě
minuty před tím, než jsem přišel.