|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český rok
Česká zima (ze Slovácka):
|
Z deníčku Moby Dicka: Úterý 26. února 2002
|
Představme si, že by pan Schling se chtěl postarat o dopravní omlazení jinak, kdyby mu
skutečně stav vozového parku tolik ležel na srdci.
Že by kupříkladu navrhl, aby se podstatně zpřísnily technické kontroly, aby technické
stanice přísněji zkoumaly limity škodlivin ve spalinách a kvalitu brzd a opotřebení čepů a
stav řízení, a které auto by neprošlo, bylo by nemilosrdně vyřazeno, poznávací značka a
papíry na místě zabaveny a vrak na náklady majitele odvlečen a sešrotován.
To by byl předvolební trhák!
Můžeme si z toho dělat šprťouchlata do několika alelují, můžeme paškalizovat ministra
Jiřího Rusnoka, který čtyři měsíce před volbami přivezl do svého volebního okrsku za státní
peníze koupenou novou sanitku za dva milióny. Smějme se, až se budeme za břicha popadat -
ale tyhle triky působí na voliče líp, než nějaké blboardy. Co si myslíte, co líp
působí?
Když si volič řekne: "socdemáci, to sou ty, co se nám budou koukat do vočí" anebo
"socdemáci, to jsou ty, co nám přidají na nový auto"?
Šoural jsem se mátožně do koupelny, když jsem zaslechl šramot škrabky - u sousedů už protahovali cestu. A než jsem do koupelny došel, venku spustila kravál firma, která se stará o cestu zvanou Věneček, spojující náš vršek (Hobitín) se zbytkem světa: proti sněhu zasáhli fukarem zvaným anglicky blower.
Takže jsem taky popadl škrabku a očistil úsek kolem našeho pozemku.
Proč to ale vykládám: když jsem byl hotov, šel kolem jeden pán ze sousedství.
Pozdravili jsme se, dali se do řeči, jak už to my vesničané děláváme, načež mi říkal:
"Taky bych měl uklidit ten sníh, ale mám dole ve městě řízení, tak to musí
počkat, až ..."
Trochu jsem se divil, proč mi to říká. Snad si nemyslí, že dělám ve volném čase
městského strážníka a dám mu pokutu?
O dvě hodiny později jsem měl taky nějaké řízení dole ve městě a potkal jsem ho.
Tvářil se ještě starostlivěji:
"Já už jdu. Já ten chodník uklidím."
Kdybych měl u sebe zrcátko, přesvědčil bych se, jestli se mi na čepici nedělají
strážnické kostičky.
O další dvě hodiny jsem se vracel autobusem domů - a tam jsem ho potkal potřetí. Zářil.
"Počasí to uklidilo za mě!"
Bylo už hodně nad nulou a sníh roztál.
Kéž by všechny starosti všech lidí takhle odplynuly do kanálu...
Je pravda, že dnes se Jirka bál mnohem méně, než kdykoli před tím. Jednak si v sobě vypracoval odolnost, jednak se pojistil: přinesl uplácecí rohlík. Jakmile vstoupil na pozemek, ulomil půlku, Bart se rohlíku zmocnil a dal pokoj. Ostatně, podobné metody užívá kamarádka mé ženy Liběna, s tím rozdílem, že nosí Bartovi piškoty.
Takže Jirka přišel, poseděl, kafe popil, a pak se měl k odchodu. Bylo na něm vidět, že se ho opět zmocňují obavy.
"Neměj starosti," nabádal jsem ho. "Bart otravuje jen toho, kdo přichází. To je
vítání. Kdežto - když budeš odcházet, on tě jenom vyprovodí, a až budeš za brankou, bude
na tebe štěkat. Je to součást rituálu."
Neřekl nic, přesto se na jeho obličeji dal vyčíst jednoznačný názor: s takovým rituálem
mi může každej vlízt na hrb!
Nicméně vše probíhalo přesně podle mého předpokladu. Bart běžel před námi, natěšený na
nadcházející štěkání. Jirku neobtěžoval ani nejmenším náznakem. Jiří se ale chtěl pojistit
podle zásady, že pouze sichr je jistota, a dal Bartovi tu druhou půlku rohlíku.
A když vyšel ven, Bart zkoušel štěkat s plnou hubou.
Tak tohle opravdu nešlo. S hubou plnou rohlíku se štěkat nedá.