PSÍ PŘÍHODY: Když jeden blbě vidí, je to blbý, když dva... ... když dva blbě vidí, je to blbější. To dá rozum. Věc není v tom, že bych viděl nějak extrémně blbě. Mám jednu dioptrii pro koukání venku, a když je třeba, vidím i bez brejlí. Nejsem si ale jistý, jestli toho či onoho člověka poznávám. Pro jistotu už zdravím prakticky každého, abych neurazil. Jakmile ale do setkání je nasunut i pes, je to problematické. Už jednou jsem si spletl Andulu pana Suchého s Bartovým erc-nepřítelem Maxem a byla z toho vcelku parádní mela. Takže jsem opatrný.

Jdu kupříkladu podél stadiónu Mrázovka a v dálce vidím ženskou postavu a černého psa.
To je obzvlášť ošemetná dvojice. Černí psi, zvláště ti chlupatí, jsou u Barta v nemilosti. Ženské osoby mají sklony k vřeštivosti a dovedou povykem a poskakováním vydráždit ke rvačce i psy nátury tak klidné, že klidnější bývají už jen psi plyšoví.
Barta jsem přivolal, s příkladnou rychlostí přiběhl a přitiskl se mi k noze. Zaklapl jsem titanovou karabinu horolezeckého lana. Otřel se mi tváří o stehno - vyžadoval pochvalu. Pohladil jsem ho. Zároveň jsem nespouštěl oči z té vzdálené osoby. Viděl jsem že i ona se chová ostražitě: černého psa přivolala, připnula k vodítku a opatrně odcházela stranou, na cestu vedoucí dolů k Bertramce. Taky s ním asi měla svoje zkušenosti a z jejího hlediska jsem byl nepřátelský pán s hnusným černým, pravděpodobně rvoucím se čoklem.

Takto jsme kráčeli dál, já k domovu, ona k Bertramce. To ovšem znamenalo, že jsme se v jednom okamžiku k sobě přiblížili na dvacet metrů - a koukám, vždyť je to známá ze sousedství a její rottweilerka Bonnie!
"Já blbě vidím!" volala na mě, odepínajíc Bonnie. "Omlouvám se!"
"Já vidím ještě blbějc," chlácholil jsem ji. Bart už byl také v tu chvíli volný.
Pejskové se radovali, že jeden druhého vidí, a já s tou paní jsme se radovali, jak blbě vidíme.