Každopádně - oficiální odmítnutí návštěvy v České republice je zásadní vstup do předvolební arény u nás. Schröder je zřejmě v Německu zatlačen do situace, kdy nemůže dělat nic jiného, než chyby.
Normální by bylo žvásty nesvéprávného politického libera ignorovat, a do Prahy přijet. To by jistě i udělal, kdyby byl silný v kramflecích. Bohužel není, je zaměstnán hloubením si vlastního politického hrobu a nemůže pustit lopatu z ruky. Svým činem Schröder pochopitelně posílí protiněmecké nálady u nás, a to je asi přesně to, co si Miloš Zeman přál, pokud se u něho dal čekat nějaký záměr. On tady zůstává jako hlavní obhájce českých národních zájmů, protože Němce nejvíc vytočil: v logice tohoto uvažování jsou totiž co nejhorší styky se sousedy asi tím přímo krystalickým zpodobněním českých národních zájmů. Bohužel, obávám se, že je to myšlení většinové.

Je to všechno smutné, ze všech stran - z české, z německé, z rakouské. Je podvodník a lump kdo tvrdí, že je v národních zájmech kohokoli zostření vzájemných vztahů; a desetinásobný podvodník a lump, kdo háže vinu na druhou stranu. Rozpoutají se tím jenom vášně, které možná přispějí k vítězství po volbách. Kdo je ale pak zase spoutá zpátky?

Buď jak buď, vágusové se tu vyskytují v počtu čím dál hojnějším, v poslední době v doprovodu psů. Odpoledne jsem tady vystupoval a mířil jsem od Ostrovní a odtud do Opatovické, kde je kavárna Rybka. Hergot, tady je dnes ale husto, napadlo mě, když jsem viděl ty davy somráků. Zamířil jsem k jednomu z krámků, kde prodávají moc dobré preclíky. Div že jsem se nemusel mezi sanktusáky prodírat pomocí loktů. Postavil jsem se k okýnku a řekl si o preclík. Zleva se mi postavila kapsářka, zprava kapsář. Dělali, že se přes moji hlavu hádají. Nevšímal jsem si jich a staral se o svůj preclík a o pětikorunu, kterou jsem držel v hrsti.
Byl jsem v pohodě jako sumec zabořený do bahna na dně rybníka Svět.
Jakmile chcete vystupovat na stanici Národní, nesmíte u sebe nic, doslova nic mít. Jakmile něco máte, ukradnou vám to.
Kapsářka zleva mi brnkala o kapsy a kapsář zprava brebentil něco o tom, že jí uřízne hlavu.
Já ukazoval prstem: "Tenhle preclík... jo, tenhle, ten má zdravou barvu!"
Koutkem oka jsem zahlédl náznak úžasu v kapsářčině tváři: ten plešatej kořen u sebe nic nemá!
Taková je smutná pravda, krásná kapsářko...Nic, dočista nic, jen tu pětikorunu a tu mám v hrsti. Utratil jsem ji.
Potěšil jsem se preclíkem a spěchal do Rybky. Tam už seděl Jirka Wagner. Taky zářil spokojeností:
"Představ si, že jsem po dlouhé době viděl skořápkáře!"
Ano, přátelé, vrátili se skořápkáři, na komíně přistane čáp a začne sezóna. Jásejme... až na to, že nastane letní čas.

Samozřejmě že ví, že se to nesmí. Proto se v posteli neuvelebil a nezatvářil se blaženě. Naopak, předstíral hluboké zaujetí lízáním tlapy. Byl ten nejzaměstnanější pes na světě, hned po tom bernardýnovi, který se prohrabal deset metrů pod lavinu a už mu k zasypanému turistovi zbývá poslední pětimetrová vrstva.
Říkal jsem si - jestlipak mu dojde, jakého přečinu se dopustil? Vždyť musí mít v genech zapsáno, že pánovi se do postele neleze!
Zřejmě někdo pro tuto chvíli přejel geny gumou.
Pak mě napadlo, co tomu asi řekne Míša, až to boží dopuštění uvidí. Dokonce mě napadlo, že bych měl s Bartem mužsky solidarizovat. Dopustil se rošťárny, to je pravda. Zaslouží pokárání, to je taky pravda. Ale je to jakési vyhození z kopejtka, jako když se chlap utrhne a zastaví se na jedno v hostinci Na růžku a vyklubou se z toho čtyři piva a najednou je osm večer a Mančínka nemá hotové úkoly. Strašná situace!

Bart si lízal tlapy a nestaral se o nic, nejméně ze všeho o mne.
Pak jsem slyšel, že jde Míša.
Sykl jsem. Bart nic.
Sám si to vykoleduješ, sdělil jsem mu tiše. A už tady byla.
Míša pohlédla na postel, ve které se válelo nechutné těleso našeho psa.
"No tedy!" zvolala užasle. A ke mně: "A kde budeš spát?"