ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Měl by odejít, bez poděkování
S tragédií ke které došlo dnes ráno na Václavském náměstí se budeme obtížně vyrovnávat. Mladý muž se tam polil benzínem a zapálil - a na svá zranění zemřel - na prostest proti - jak stojí v jeho zveřejněném dopisu na rozloučenou - takzvanému demokratickému systému, kde nerozhodují lidé avšak peníze a moc. Prosím, neudělejte ze mě blázna, to jsou poslední slova dopisu. Moudrých i nemoudrých slov na toto téma si v příštích dnech užijeme. Ta nemoudrá už začala. Předseda sdružení Děkujeme odejděte Josef Brož - míní, že čin středoškoláka z Humpolce je stejně zoufalou reakcí na poměry v zemi, jako bylo upálení Jana Palacha před 34 lety. "Cynismus Václava Klause stojí symbolicky za touto smrtí," řekl Brož ČTK. Mladý zoufale opuštěný muž nechtěl, abychom z něho dělali blázna. Jiní si budou dělat blázna sami ze sebe - jako například pan Brož. Že mu není hanba... Že se nestydí... Měl by někam odejít, bez poděkování...

RODINA A PŘÁTELÉ: Škoda mladého života
Lítost mě jímá, když čtu text dopisu na rozloučenou Zdeňka Adamce. Myslím na samotu, jak dovede být zlá, vražedná. Ale ona je ta samota démon s mnoha tvářemi. Nejde o to, že člověk nemá fyzicky kolem sebe vůbec nikoho - taková situace skoro ani nemůže technicky nastat, přinejmenším nemůže nastat v osmnácti letech, když člověk chodí do školy. Ale najednou se člověk cítí jako na ostrově, pustém - třebaže je uprostřed lidí. Žádný z nich nemá jeho důvěru, k žádnému ho nepoutá silná komunikační vazba.

Když mi bylo deset, odešel ze světa vlastní rukou kamarád. Byl o pár let starší - choval jsem k němu obdiv mladšího ke staršímu, hloupějšího k chytřejšímu, srandovního mrňouse k vůdci dětského stáda. A obdivoval jsem i tu jeho sebevraždu, když k ní nakonec došlo. Prý to bylo kvůli děvčeti, kolik mu tenkrát mohlo být? A kolik bylo jí? Čtrnáct, patnáct.

Pamatuju si a vybavuju si svoje pocity z té doby, obavy, stresy, i tu osamělost. Říkám si někdy, že tohle mládí je možná to nejhorší období celého života, třebaže kulturní tlak nás vede k opaku, k idealizování mládí. V tom věku člověk má všechno za definitivní, za neměnné i absolutní, ať je to cokoli - to dobré, a toho je málo, i to špatné, a toho je z hlediska mladého člověka mnoho, ba nejvíc. A taky ten pocit naprosté osamělosti mnohdy prožívá mimořádně silně člověk mladý - třebaže je obklopený jinými lidmi. Prožívá ho často silněji, než člověk starý, který je skutečně osamělý. Nelze tyto pocity někomu vymlouvat. Je třeba je odžít - a přežít. Někdy se to prostě nepovede.

Škoda každého života, mladého jako starého. Škoda života, který včera dohořel na rampě Muzea na Václavském náměstí.

PSÍ PŘÍHODY: Překotné domáhání dárků
Dostal jsem dárek pro Barta. Vykonal jsme pro někoho jakési dobro, nebo co, a dostal jsem pro Barta pytlík. Bart bude jistě rád! I on miluje dárky.

Byl rád. Moc. Až moc.
Chtěl jsem mu udělat radost a vytasil jsem se se sáčkem hned, jak jsem otevřel domovní dveře. Máme na plácku před vchodem kamenný stůl. Tam jsem chtěl pytlík otevřít - co kdyby uvnitř bylo něco mazlavého nebo rozsypávacího? Ať se upatlá nebo posype stůl - však to ptáci vyzobou.

V prvním přívalu nadšení Bart mále porazil stůl (váží jistě metrák, ten stůl), pak skoro porazil mne, a když se mu to nepodařilo, šlápnul mi na nohu s bolavým palcem. Lál jsem mu, jenže moje spílání pokládá za součást hry a jeho energie se zdvojnásobila. Vrážel mi tlamou do ruky, šlapal mi po nohou... s nejvyšším vypětím fyzických i morálních sil jsme pytlík rozerval... a uvnitř...
Uvnitř byl další pytlík!
Tento druhý, finální pytlík byl z materiálu, z něhož vzduchoplavec Fosset vyrobil balón pro oblet zeměkoule. Zcela neporazitelný! Malý zázrakk, že se mi to nakonec podařilo.

Bart se tedy lahůdek dočkal - byly to takové ty "jakoby morkové kosti", natvrdo spečené válečky s něčím od masa uvnitř.