RODINA A PŘÁTELÉ: Čekání na Liferanta
Liferant, mýtická to figura muže dodávajícího, dovozce, dopravovatele. Někdy se vám zdá, že je neskutečný, že jeho byt je někde na obláčku v nebesích. Je však skutečný, z masa a kostí.
Objednali jsme si s Vločkou nějaké objemné věci na zahradu. Dohoda se Zákaznickým servisem: Liferant vám je přiveze mezi osmou a třináctou hodinou! No dobře, rozmezí pěti hodin je pěkně široké pásmo, mohlo by to být horší. Takže budeme čekat na Liferanta celé dopoledne.
Čekatel jsem byl především já. My co patřime do kategorie "home workers", tedy "pracující doma" jsme ideálně stvořeni pro očekávání Liferantů. Vyčkávání mi nedělá žádné příkoří. Vždyť přece pracuju. Sedím u počítače, píšu a jen občas mrknu očkem, kolik je hodin. Vida, devět. Vida, deset. V jedenáct se objevila Vločka.
"Přijel?"
"Nepřijel."
Zavolala Zákaznický servis. Ne, nezapomněl, určitě do smluvené hodiny přijede. Jsme uklidněni. Začala vařit oběd.
"Určitě přijede, až si sedneme ke stolu," usoudila.
Oběd dovařen, naservírován. Bylo dvanáct. Oběd sněden. Bylo dvanáct třicet, bylo třináct.
"Tak tedy to nestihl," konstatovala.
Uvařil jsem si kafe. Nesu šálek ke rtům. Jeden ze tří, čtyř nejmilejších okamžiků dne.
Jak bych mohl zapomenout! Ano, v bytě je kamera, a Liferanti a jiní otravové vidí, jaký okamžik volit! Teď! Teď je ta chvíle!
Šálek jsem ke rtům nedonesl. Liferant zazvonil. Mýtický bytost se zhmotnila, sestoupila z obláčku, na němž doposud dlela, a když sebou sakra nehodím, odjede a nahlásí "voni nebyli doma".