RODINA A PŘÁTELÉ: Nesmrtelná motorka
K motorkám značky JAWA mám jakýsi citový vztah. Patřily ke koloritu doby mého mládí a je mi moc líto, že z ní prakticky nic nezbylo. Když jedu Libockou ulicí, někde proti kostelu svatého Fabiána je krámek, který vypadá jako JAWA servis - v aranžmá z padesátých, možná šedesátých let. Zrovna takový, zpustlý a opuštěný, jsem před lety objevil v jedné vesničce v Provence v jižní Francii!

Včera byl u mě mesenžer neboli mesík. Ti se dopravují po Praze velmi často na motorkách JAWA. Nikdy jsem ale neměl příležitost si některého takového stroje pořádně všimnout. Podepisoval jsem mesíkovi lejstro a očkem pokukoval po mašině. Ano, motorkám se říkalo "mašina" - pokud to ovšem nebyla motorka JAWA 50 čili Pionýr, to je fichtl, nebo též fechtl (ostatně, stojí za návštěvu stránka JAWAmania se skvělým slovníkem motorkářských pojmů). Tahle mašina mi byla jakási povědomá a proto jsem se opatrně zeptal, jakého je roku výroby.

"1965," odpověděl mesík pyšně.
Můj ty bože, skoro 40 let stará mašina. já chodil do školy když byla nová! Dovedete si představit, že by někdo jezdil zcela seriózně, pro svoji obživu, v autě starém 40 let? Ve škodovce Octavii I.?
Podepsal jsem lejstra, mesík nastartoval, pochopitelně pomocí nožní startovací páky - dnes mají i mopedy startér! Nastartoval a odjel a ve vůni jeho výfuku se tetelila nostalgie.

PSÍ PŘÍHODY: Bart a volně ložený pejsek
Ještě se nestalo, aby Bart věnoval jezevčíkovi jinou než vlídnou pozornost. Vlídný byl i včera, přestože k tomu nebyl žádný důvod.
Jezevčík to byl zjevu poněkud nechutného. Vypasený jako čuně, dlouhé chlupy urousané, sotva se valil u nás na plácku, kde se říká "u laviček". Bart k němu přišel a přátelsky k němu čuchnul, on se nevrle otočil, přišoural se k lampě a zvedl k ní nohu. Bart jeho podpis přepsal. On zavrčel a zase se podepsal. Dali si takto, chlapci, asi čtyři rundy, než toho nechali, takže je teď ne zcela jasné, komu lampa patří - asi jako obchodní dům Kotva.

Říkal jsem si, komupak asi ten jezevčík patří?
Nevypadal na zdrhacího psa, který se utrhnul někde na Vidouli a doputoval až k nám na Mrázovku. Nebyl to žádný mně známý jezevčík. Široko daleko ani živáčka. Kde se tu vzal? Jeho přítomnost byla záhadná jako existenciální otázky typu Kdo jsme? Odkud jsme přišli? Kam jdeme?
Nechtěl jsem strávit zbytek dne bádáním nad touto záhadnou osobností a vydal jsem se tedy obvyklou cestou k hotelu Mövenpick. Po několika krocích jsem se ale přece jen otočil.
On tam přece jen někdo byl. V ošklivém olezlém autě seděl ošklivý olezlý chlapík. On venčil toho psa tak, že ho přivezl k lavičkám, vystrčil ho ven, četl si noviny a když usoudil, že se pes vybláznil, otevřel dveře olezlého auta a písknul na něj! Jezevčík se přišoural, chlápek ho vyzvedl dovnitř a odjel.