ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Klaus se zlobí
Česká televize odvysílala pořad o staré kauze, o čachrech kolem danění lehkých topných olejů v devadesátých létech. Pamatuju na tu kauzu. Vyprávěl mi o ní někdy v roce 1992 jistý krajský prokurátor. Vysvětloval mi, že lehký topný olej a motorová nafta jsou prakticky totéž, jenže je to jinak daněno a z toho plynou miliardové zisky. Nelze proti tomu nic dělat, protože celý ten podvod má maximální politické krytí z nejvyšších míst. Říkal mi pan krajský prokurátor.
Předpokládám, že podobné zvěsti slyšel každý druhý politický novinář v té době.
Řeklo jsem "zvěsti", protože dokázat se to nedalo a tudíž se o tom nedalo psát. Taky je jisté, že k nápravě došlo až v roce 1998, kdy se daň srovnala. Až do té doby se podvádělo, až se hory zelenaly. Chovám od té doby hlubokou nedůvěru k politické reprezentaci, nedůvěru, kterou zvyšují další případy, jako protěžování TV Nova (je dnes směšné věše házet na Železného), protěžování Telecomu (ODSD a ČSSD se držely za ruce při schvalování telekomunikačního zákona) atd.

Prezident Klaus se dnes o pořadu české televize velmi hněvivě vyjádřil na tiskové konferenci v Jablonci nad Nisou.
Může si to dovolit. Dnes už nikdo nic nikomu nedokáže.
Proč tedy ČT tu kauzu otevřela?
Nevím, třeba to někoho napadlo. Náhodou teď.
Nebo je to součást předvolební kampaně, jakási stinná stránka toho, co visí na plotech pod heslem MYSLÍME TO UPŘÍMNĚ. O podvodech s volebními dary také každý věděl - tenkrát dva roky, dokud se toho nechopil Pilip a Ruml a další z party pučistů a pokusili sen svrhnout Klause. O podvodech s topnými oleji taky každý ví. Je před volbami. Grossovi jde v nich o krk. Proč by tedy neoprášil ten starý případ?
Neodhalí se nic, nikdo nikomu nic nedokáže. Jen trochu smradu bude chvilku v ovzduší - a třeba ten smrad přiláká nějakého rozčileného voliče k socdemácké straně volební urny.

RODINA A PŘÁTELÉ:Zlatá padesátá - Tělesné tresty
Vzpomínání na dobu mého dětství, jak se zachovala v sítu paměti. Minulé díly, a jejich přes padesát, najdete zde.

Čtu, že rodiče umlátí a umučí průměrně padesát dětí ročně - k smrti. Přitom tělesné tresty jsou dnes na ošklivci a nikdo slušný se k nim neuchýlí. Už dlouho ne - mám dvě dospělé děti a nikdy jsem na ně nevztáhl ruku, a jsou to oba pop všech stránkách skvělí a úspěšní lidé a jsem na ně hrdý.
Nás bili jako žito.
Dostával jsem na prdel a spolu se mnou i všichni moji spolužáci. Dostat na prdel, to byl normální průvodní jev dětství. Někteří rodiče to samozřejmě přeháněli, měl jsem spolužáka, který dostal nakládačku šlauchem od plynu vždycky, když se jeho fotr ožral a to bylo tak ob den. Pak se z něho stal policajt (z toho kluka).
Něco jako tělesné tresty ale existovalo i ve škole.
V Slapech, kam jsem chodil do první a druhé třídy, se stálo za trest v koutě, za horší prohřešek klečelo na stupínku. Někdy tam klečela třetina třídy. Na Dobříši, kam jsem chodil do třetí, nás jedna taková sadistická čuba mlátila přes prsty pravítkem. Chodili jsme nakrátko ostříhaní, a učitelé rádi kroutili krátké vlásky u uší - nebo tahali rovnou za ucho. Měl jsem spolužáka, jmenoval se Váňa, kamaráda ušatého od přírody, a toho učitelé týrali s obzvláštní sadistickou rozkoší.

Zbytek školní docházky, tedy od třetí až po maturitu, jsem si odbyl na Žižkově, v ústavu dodnes existujícím - na "Slaďárně". Tam už se netrestalo ve třídě, ale na chodbě. Učitelka vyvedla provinilce na chodbu a tam ho zfackovala a pak ho zmalovaného vrátila do třídy. Tak se to praktikovalo i ve vyšších ročnících a mizelo to až když jsme dospěli do gymnaziálního věku.

Jak se na to dívám dnes?
Nehodnotím. Doba je taková, jaká je. Nelze znovuzavést tělesné tresty. Je to minulost. Ale k rodičům něhu nepocítím, když si vzpomenu, jak do mě mydlili. I když uznávám, že to na mě asi v důsledku, sumárně, mělo dobrý efekt. I když teď momentálně nedovedu z rukávu vysypat, jaký.

PSÍ PŘÍHODY: Iris na výletě
První půlku týdne jsme s Ljubou a Iris strávili na cestách - příští týden o tom vypovím víc. Byli jsme v Istrii, bydleli v obytném autě a Iris bydlela s námi.
Bydleli jsme v kempu, v borovém lese na břehu moře. Jak velký prostor nám náležel? Pár desítek čtverečních metrů, nebo stovek? Těžko říct, je po sezóně a v kempu nebylo zrovna narváno.
Iris ale okamžitě vyhlásila území v okruhu nějakých patnácti, dvaceti metrů za naše výsostné území.
V takovém kempu se vyskytuje podivuhodné množství pejsků. Někteří lidé jezdí na cesty i s dvěma, třemi psy. Je to volné, veselé společenství. Také Iris byla volná a veselá, ovšem jakmile se nějaký pes přiblížil k našemu busíku, zaujala postavení přísné hradní paní, která provolávala ono "od hradu dále, nechce-li tě potkat neštěstí nenadálé". V kempu se jí líbilo - jak by ne! Měli jsme sebou i kola a Iris málo co miluje tak silně, jako běhání před bikery a kolem bikerů a za bikery.
Málo co.
Co ještě?
Například ležení na kanapi. Jak se obě činnosti spolu snoubí, to dokáže vysvětlit jen ona, když se jí zachce.
Zatím se jí nezachtělo.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI