RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Horem pádem
Tenhle film má své stoupence i odpůrce. Patřím do prvního tábora, myslím, že v něm Jan Hřebejk navázal na to dobré, co zbylo po Formanovi a spol., a co jeho následovníci rozpatlali v pitomostech a trapnostech.
Není to samozřejmě "o životě", jako bývaly filmy Nové vlny. Je to "o obrazu života", tedy, jsou to animované scény na téma představy světa v Česku na přelomu tisíciletí. Všude samý grázl a ničema, pašerák lidí a zloděj, nacista a debil. Ano, do značné míry je to pravda a Hřebejk ty sekvence přesvědčivě podává. Poučený z jedné strany Novou vlnou půl století starou, z druhé strany Tarantinem a jeho umění splést zdánlivě nesouvisející motivy do jedné linie, stvořil film, který patří k tomu lepšímu, co v poslední době vzniklo.

Námitka dramatická: Zcela nevěrohodná je figura Hany, družky profesora Horeského (Ingrid Timková, Jan Tříska). Dítě zapomenuté v kamionu, tomu věřím. Ale že by se našla ženská, která by dvacet let žila s ženatým chlapem a netlačila na rozvod, ani když prasknul režim a onen chlap dostal v restituci vilu na Hradčanech, přičemž s tím chlapem má ona dotyčná dítě, tak to opravdu, pane Hřebejku a pane Jarchovský, taková ženská by musela být dement slintající si na hruď. Neznám takovou ženskou, není nikde na světě taková ženská - jen v filmu Horem pádem. Navíc, pan Hřebejk s panem Jarchovským mají podivnou představu o lidech, kteří jedou v podnicích typu "Člověk v tísni". Naparfémovaná módedáma, kterou nám předvedli, nemá mezi takovými lidmi co dělat. Ano, ta by mohla moderovat tiskovku za přítomnosti Václava Havla, ale mezi Cikány a běženci by neobstála ani pět minut. Suma sumárum, figura Hany je slabinou příběhu, a Ingrid Timková opravdu neměla žádný prostor k tomu, aby s ní něco rozumného provedla. Však taky neprovedla.
To, že si tvůrci idealizují život v Austrálii, to je nabíledni. To není multikulturní ráj, Austrálie. Ale k tomu nechť se vyjádří ti, co tam bydlí, já jen čerpám z toho, co mi o tom oni vyprávějí.

Nicméně, abych jen nekritizoval. Českým filmům z poslední době vytýkám nevěrohodnost a z palce vycucanost a ideologickou posranost. Horem pádem je v tomto smyslu mimo hlavní proud z palce vycucanosti a ideologické posranosti (kromě postavy Hany, ta vycucaná z palce je). Chvála bohu za to, třeba se vrátíme do kolejí z let šedesátých, kdy filmaři objevovali život takový, jaký skutečně byl. Zenová prostota, to byl ten recept. Přestat se bušit v prsa, to k tomu taky patří. Horem pádem je na dobré cestě. Ubrat na siláctví a přidat na obyčejné pravdivosti, to je asi ten správný recept.