ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Opozice drtivě zvítězila
Výsledky krajských a senátních voleb jsou hlavolamem pro politology. Abychom se v nich vyznali, museli bychom znát přesná fakta a ta se těžko dozvíme. Bylo by třeba vědět, kdo byli lidé, kteří volit přišli a jaké byly jejich motivy. Přišlo jen 28,97% lidí, tedy méně než třetina voličstva. Zdá se, že jde o voličské tvrdé jádro, které bude chodit k volbám i "za špatného počasí" - v prvních komentářích se objevily úvahy, že za malou účast může i sychravý listopad.

Zvítězila ODS, ovšem i radost může mít komunistická strana, druhá součást opozice. Jiří Šneberger, plzeňský primátor, přinesl ODS první senátní vítězství a ve dvaceti dalších obvodech senátoři ODS zvítězili. V devíti obvodech proti nim stojí komunisté, mají šanci, že sestaví vlastní senátní klub, pokud získají čtyři křesla. Sociální demokraté nevyhráli ani v jednom obvodu, to je výsledek, který je nečekaný. V krajích získala ODS skoro třikrát víc mandátů než ČSSD (291 ku 105) a komunisté jich mají 157. Odstup socialistů od lidovců je menší (14,03 - 10,67%) než od komunistů (ti mají 19,68%).
Jaké jsou důvody fiaska sociálních demokratů?
Tato strana jde od neúspěchu k neúspěchu. Zatím vždycky vysvětlovala svoje prohry tím, že v celospolečenském zájmu musela konat nepopulární kroky a za ně že ji voliči trestají. Nuže, tento argument, pokud ho vytáhnou opět, bude vyžadovat míru drzosti jindy nevídanou. V celém předvolebním období házeli socialisté do bezedných děr peníze plnými lopatami. Takzvanou reformu veřejných financí zastavili a ministra Sobotku odsunuli od válu. Utratili neslýchané peníze na volební kampaň, ta ve své podbízivosti na jedné straně a sprostotě na straně druhé také nemá obdoby. Stratégové Lidového domu si teď budou lámat hlavu otázkou, co by tedy lidi chtěli?
Samozřejmě, že se obracejí jak svou politikou, tak svou propagandou především k lidem, kteří dohlédnou maximálně na vzdálenost, která je dělí od talíře a půllitru piva. Hlavní její metodou je projídání peněz na dluh. Jenže toto jedlík knedlíků nechápe, ten nepočítá dluhy, ten počítá knedlíky. Jak to tedy, že to nefunguje?
Opakuji, že nemáme "tvrdá data" sociologických výzkumů struktury voličů, kteří se dostavili/nedostavili k urnám. Můžeme tedy jen odhadovat. Můj odhad tedy je takový: metoda "jezte, on to někdo zaplatí" se líbí lidem, kteří jsou příliš líní jak na to, aby přemýšleli, tak na to, aby přišli k volbám. Ti, co chtějí žrát ještě víc, ti pak volí komunisty. A ti, kteří počítat dovedou, volí Občanskou demokratickou stranu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Nudle u nosu
Vzpomínání na dobu mého dětství - celý cyklus je ke shlédnutí zde.

Už dlouho jsem neviděl dítě s nudlí u nosu. Přiznám, že se mi po tom nestýská, nicméně - nudle u nosu bývala jev tak častý, že si říkám, kam se poděl! I v Čapkově Matce se hovoří o "malých usmrkaných dětech". Bývalo to tak, že dítě ve věku dejme tomu do deseti let, jakmile začalo počasí jako je například teď, mělo automaticky nudli neboli svíčku u nosu.

Na hygienu se tolik nedbalo. V pozdější době už ubylo svíček u nosu, ale zcela běžný jev bylo "ječné zrno". I to je něco, po čem se mi nestýská - byl to nepříjemný červený bolák na očním víčku. Kam odešla ječná zrna? Nevím.
Když se dívám na historické filmy, říkám si, jak děsně museli ti lidé páchnout. Páchli šlechtici v palácích a takový kapitán Hornblauer, tem musel smrdět jako čapčuch. Můj otec (narozen 1909) vzpomínal, že za jeho dětství a mládí se počurané dětské pleny sušily, to nestálo za to prát! Jak to bylo s plenami za mého dětství si nepamatuju, v okolí nikdo neměl malé dítě, abych to mohl pozorovat. Ale ve Slapech, ve vesnici kde jsem prožil dětství až do svým osmi let, bylo v některých rodinách - přinejmenším mezi dětmi - používání jakéhokoli papíru po tělesné potřebě pokládáno za zbytečný luxus - vždyť to uschne a odrolí se. A když už jsme u toho - hnojiště na dvoře a kadibudka u hnojiště, to byla také součást vesnického života
To dodávám jen na okraj - vzpomínám si na to, když čtu úvahy ekohobbistů o idylickém vesnickém životě. Byl to hnusný, špinavý a páchnoucí život, taková je smutná pravda.

PSÍ PŘÍHODY: Složité vztahy
Bart a Iris už tvoří smečku. Jeden i druhý se respektují, jeden druhému se moc neplete pod nohy. Jaký vztah mají ke mně? Já jsem Bartův pán, od nepaměti. Pro Iris jsem byl dlouho novinka v životě. Nedávno, je to skutečně pár dní, se stalo poprvé, že by Iris na můj povel "k noze" přiběhla k mé noze a sedla si tam - obvykle sice poslechla, ale sedla si k noze Ljubě. To je její paní, od nepaměti.

Když jsem společně s Ljubou a Iris, přece jen Iris tíhne k ní a tak je to správné a přirozené. Sotva ale se ocitneme sami, lepí se ke mně. Když píšu, chodí se na mě dívat, kontroluje, jestli je všechno v pořádku¨. Když na chvilku přestanu bušit do kláves, Iris vleze pod stůl, protlačí hlavu mezi mými koleny a vrazí mi ji do klína a přeje si, abych ji hladil. Během půl minuty je tu Bart. Neodhání ji, jak by se dalo čekat! Přitiskne se ke mně - a Iris olizuje hlavu, jako by mi ji pomáhal hladit. Ani od misky ji nevyhání. Uvědomuji si ne-samozřejmost tohoto stavu a jsem věru rád, že to tak je. Mohlo by to být setsakra nepříjemné peklíčko, kdyby kupříkladu Bart na Iris sočil anebo kdyby ona byla nepříjemná na něho!

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI