RODINA A PŘÁTELÉ: Pokuta za blbost
Hodně se teď mluví o antiradarech. To jsou taková ta šikovná zařízení v autě, která zapípají, když na ně dopadne radarový paprsek z policejního radaru. A řidič sundá nohu z plynu. Měl proti němu zakročit zákon, ale zrovna tak šikovní poslanci mu vytrhali zuby, takže se antiradar používat nesmí, ale může. Antiradary ale pípat budou. Co kdyby policie nasázela radarové vysílačky kolem hlavních tahů, pořád by to pípalo a bylo by bezpečněji? Třeba by ubylo bouraček, jako byla ta poslední, kdy na skorodálnici u Mladé Boleslavi do sebe vrazilo dvacet aut!

Ale asi by to nepomohlo.
Pořád mi leží v hlavě vzpomínka na jednu takovou drobnost, kterou jsem viděl v Orlandu na Floridě. Představte si čtyřproudovou komunikaci, dva pruhy sem, dva zpátky. Široký dělicí pruh. Na něm veliký červený stan, nad ním veliký nápis SHERIFF. Po sto metrech dopředu nápis POZOR, VPŘEDU RADAR. Nápisů postupně pět, každý metr vysoký.
A myslíte, že se tam ten šerif vrtal v nose, že neměl co dělat? Kdepak, kasíroval do velikého pytle.

Zpátky k těm antiradarům. Slyšel jsem i hlasy reptající proti tomu, že některá rádia vysílají varování před radarovými hlídkami. A že by se to mělo zakázat. To by ovšem byla opravdu hnusná cenzura! A navíc, víte, jak vznikl první autoklub? Byl to královský autoklub v Británii a původně sloužil jako systém varování před policejními hlídkami, kontrolujícími dodržování praporkového zákona: před jedoucím automobilem měl kráčet muž s praporkem a měl varovat chodce a jezdce před blížícím se mechanickým vozem.

PSÍ PŘÍHODY: Rvačka se svatozáří
Bart je pes deset let starý a dá se od něho očekávat aspoň nějaká dávka moudrosti. Tedy, on je moudrý. Ale nesmí kolem něho jít jedlý pes, pak jde moudrost stranou. Však taky je to důvod, proč chodí semnou na vodítku a na tlamě má košík. Občas se na mě dívá vyčítavě: proč může Iris běhat bez košíku a bez vodítka?
Protože nepojídá jedlé psy, Barte, odpovídám trpělivě.
Někteří jedlí psi to asi nemají v hlavě v pořádku. Místo, aby byli rádi, že jsou mimo dosah...
Zkrátka, příhoda nejnovější: kráčíme, Bart na vodítku. Proti nám rodinka - maminka, nějaká paní a chlapeček. Mezi nimi jedlý pes. Chlapeček běží vpředu a slyším, jak volá:
"Je tam pes! Má košík a je na vodítku!"
Na to maminka:
"Zato náš pes není na vodítku a nemá košík!"
Následuje křik, marné přivolávání psa. Pes běží k Bartovi a myslí si: vida, hňup ujařmený, s košíkem a na vodítku!
Netuší, že Bart má v krku a hlavě energii měřitelnou na megatuny a že dovede úderem hlavy obrněné košíkem přerazit krávě nohu (ne snad, že by se to někdy stalo, ale myslím si to).
Bart se raduje, když to vidí.
Hňup se začne kasat, zavrčí a skočí po Bartovi.
Bum, rána, Bart vede úder hlavou hodný Tysonovy pravačky a hňup odletí jak nakopnutý. Krávou, nezlomenou nohou.
Hňupova paní přibíhá a omlouvá se.
"Nezlobte se! Chudák, pejsek. Nestalo se mu nic?"
Tím myslí Barta.
Uklidňuji ji, že se opravdu nic nestalo. Odcházíme. Paní netuší, že větší radost nemohl její hňup Bartovi udělat. Prožil rvačku a ještě byl litován a nad hlavou mu svítí chlupatá svatozář nevinnosti.