JAK ŽIVOT JDE: Věčné hledání je náš úděl, Irda nevidoucí
Věčné hledání je náš úděl
Rád bych věděl, kolik let života jsem prohledal. Hledačství, toť vznešený úděl člověka, praví básník, a šťastný to básník, který nikdy nehledal klíče, jinak by to nedokázal napsat. Nedělní odpoledne bylo ve znamení "folie en deux", tedy "šílení ve dvou". Já jsem hledal diář, Ljuba lejstra od baráku.
Zatím jsem jen jednou v životě ztratil diář, spíš mi ho někdo ukrad a dodnes nechápu, kdo by to mohl být a proč by to chtěl udělat. Od té doby mám diáře velkého formátu., ty se snáze hledají.Marná snaha! Načež pomohla logická úvaha: ztratil jsem totiž nejen aktuální, ale také loňský diář. A došlo mi, že v loňském diáři jsem měl poznamenaný telefon šéfa autoservisu, kam jsem vezl v pátek na předjarní prohlídku obytný busík Volkswagen. Jel jsem tedy busíkem, vzal jsem si sebou loňský diář, aktuální diář, do servisu pro mne přijela Ljuba svým autem a bingo - moje oba dva diáře byly v kufru jejího auta. Prosté, že?

Ljubino hledání bylo jiné a stejné - obé spojeno se zoufalstvím. Lejstra jsme měli oba v ruce. Vysloveno podezření, že já jsem je zašantročil, jako všechno, na to já odpověděl, že se lejster střežím, jelikož všechna okamžitě ztratím a to vyvolalo jen nelad, ba žal.
Kde se lejstra našla?
V igelitovém pytlíku pověšeném na klice, se starým papírem, určeným pro tříděný odpad, jelikož my, lidé pořádkumilovní a akurátní odpad třídíme.
Irda nevidoucí
Občas se stane, že vidím to, co nevidí Bart nebo Iris - zpravidla proto, že přece jenom jsem výš, takže toho kocoura zašitého do uschlých kopřiv Iris dnes ráno opravdu nemohla vidět.
Jenže neviděla druhého kocoura, který šel na procházku s pánem a pejskem! Vskutku, bylo to tak - pejsek na vodítku, kocour (či kočka) capal/capala o metr napřed. Irda je musela vidět, nebyli od nás daleko, tak padesát metrů. Ale myslela, že to jsou dva psi - v životě by ji nenapadlo, že by mohla kočka jít s pejskem na procházku!
Stává se to málokdy a když se to stane, přijde pan Čapek a napíše o tom knihu.