ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Je třeba se bránit
Situace není, jakou bychom si ji přáli mít. Je taková, jaká je. Krásné iluze o světě, ve kterém zvítězí demokracie, neboť se osvědčila jakožto režim zajišťující svým občanům svobodu a dostupnou míru prosperity, tak tahle iluze je pryč. Svět se stále větší měrou ocitá v rukou dobrodruhů a ideologických fanatiků se zvrácenými žebříčky hodnot. Ta nejvíce pokřivená příčka: lidský život pro ně nemá žádnou cenu.
To je výchozí úvaha, která by měla hrát zásadní roli v debatě o chystaném protiraketovém systému. Z důvodů čistě odborných se ukázalo, že centrální poloha naší země je ideální pro umístění radarové stanice, nezbytné pro vybudování celoevropského systému protiraketové obrany. K tomuto faktu je třeba přistupovat s plnou vážností. Suverénní stát je povinen postarat se o vlastní obranu. V globálním světě je ta obrana nezbytně mezinárodní či nadnárodní, alianční. A pak nezbývá si vybrat, v jaké alianci chceme být. Stojíme před podobnou volbou, jako když jsme se rozhodovali o vstupu do NATO. Ani tehdy to nebylo jednoduché rozhodování. Rozhodli jsme se ale pro vstup a nyní následuje další krok. V příštích týdnech se asi k tomuto tématu vyjádří každý veřejně činný člověk. Takže zde je moje stanovisko: radarovou stanici na našem území je nutno vybudovat. O nákupu obrněných transportérů za cenu jejich váhy ve zlatě mohu mít (a taky že mám) pochybnosti, ale o nutnosti protiraketové obrany pochybnosti nemám žádné. Dobrodruzi ty rakety mají a chystají pro ně jaderné hlavice. Protiraketový systém je čistě obranný, nikomu neubližuje, nikoho neomezuje. Nevidím jediný rozumný důvod, proč ho odmítat.

Konec hry na padoucha
Topolánkova vláda prošla, to je asi tak to nejlepší, co se o tom dá říct. Nikdo nemůže říct, že nemáme žádnou vládu, protože vládu máme. Což nic neříká o tom, jaká to vláda je a co může dělat a co udělá. Případ ministryně Třeštíkové nesmíme přeceňovat, i když je úsměvné, že ve vrcholícím napětí těsně před rozetnutím uzlu bezelstná umělkyně prokopla buben a odhalila nechutné pozadí piklů a kejklů, jež nakonec vedly k ukuchtěné vládní sestavě.

Jaký je cíl kterékoli vlády, která by měla být zemi k užitku? Měly by to být reformy, tedy očištění od balastu absurdních výdajů, jež zatěžují státní kasu. Vláda - jakákoli - obere občany průměrně o 55 korun ze 100 korun, za něž si zaměstnavatel cení práci pracovníka. Když se podíváme kolem sebe, tak prakticky vše pozitivní je dílo soukromníků a prakticky nic není dílo státu. Přestože stát odere pracující o větší díl jejich pracovních výsledků. S tím se musí něco udělat a je to úkol vlády, která by měla být seriózní a odpovědná.

Tato vláda, respektive její vedení, by to snad i chtělo udělat, ale v parlamentním nastavení to udělat nemůže. Ministři budou spravovat resorty a vláda bude předkládat zákonné předlohy, to jistě ano, a i to se dá čekat, že to co bylo dneska klopotně odhlasováno vydrží do příštích řádných voleb, protože kapři si nevypustí rybník a každý z pánů/paní poslanců si dovede spočítat, na jak volitelné pozici ve své straně sedí v případě mimořádných voleb. Vznikla tedy vláda udržovací, reformně bezmocná, zatížená jevy jako je agentka cizí mocnosti Kuchtová.
Důvod k jásotu to není. naopak, vyslovme politování, že se zřejmě promarnila poslední příležitost k reformám v době ekonomické konjunktury - na níž nemá předešlá vláda žádný podíl a která patrně odezní z mnoha důvodů v následujících létech.

Nemá smysl bádat nad tím, kdo to zavinil. Nedá se popřít, že občanští demokraté nabízeli předčasné volby a že Paroubek tuto eventualitu, jedinou správnou a férovou, bojkotoval a že jeho strana zbaběle podlehla jeho siláctví a nedokázala se mu vzepřít. Je těžké posoudit, jakou eventualitu by poskytla velká koalice, naopak navržená Paroubkem a občanskými demokraty odmítnutá. Paroubek ji proklamoval jako vládu reformní. Musel by to být ale jiný politik, který "reformní vládu" navrhl, než muž, který vsadil na spolupráci s komunisty, tedy na spolupráci se stranou s pochybnou legitimitou, která otevřeně dává najevo odpor k systému založenému na principech svobody.

Důvod k jásotu nemáme žádný, možná ale, že ani ne důvod k pláči. Dočkali jsme se české "malé domů", tedy ke konstatování, že ve hře zvané "hledej svého padoucha" vyhráli občanští demokraté.