 | Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit. |
|
Pondělí 11. 6. 2007,
|
- Rusko vyzvalo USA ke zmrazení rozhovorů o základnách v Evropě
- Tepelný štít raketoplánu Atlantis byl poškozen, kosmonauti jej opraví
- Vesecká chce před ústavně-právní výbor Sněmovny, případně na schůzi PS
- Čunek i Vesecká důrazně popřeli spekulaci Benešové o politické objednávce
- Topolánek chce prošetření případného vlivu minulých vlád na Čunkovu kauzu
- Klaus připomněl Lidice a jejich dopad na česko-německé vztahy
- Dva neonacisté byli zadrženi během demonstrace v Havířově
- České dráhy změnily jízdní řád a zavedly nové síťovky
- Počasí v Praze: skoro jasno, velmi teplo
ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Total Burn Out
Před pětašedesáti lety nacisté vyvraždili obec Lidice. V souvislosti s tím byla vymyšlena a realizována počítačová hra Total BUrn Out, za kterou
ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl na začátku dubna převzal Mezinárodní cenu Epica Bronze Finalist od marketingových odborníků a cenu tuzemských
kreativců bronzový Louskáček. Což se dozvídám teď, kdy je hra stažena, prohlášena za nevhodnou - po protestech Českého svazu bojovníků za svobodu.
Ačkoli nejsem voyeur a nejsem hyena hrající tyátry na pohřbu a nezkoumám počet slz na tváři vdov nebo matek těžce nemocných dětí, přesto by mě zajímalo, co to bylo (nebo je) ta hra Total Burn Out, za kterou se nejdříve rozdávají ceny a pak je stažena a zamlčena.
Je to zvláštní doba. Je správné o Lidicích napsat a realizovat počítačovou hru? A je správné o Lidicích natočit hraný film? Jaký je v tom rozdíl? Netvrdím, že není. Je to jen námět k debatě a zamyšlení, která (a které) s největší pravděpodobností k ničemu nepovede.
JAK ŽIVOT JDE: Otázka pupku
Pupek je potvora, musí se hlídat. Držím si váhu v podstatě celý dospělý život. Měřím 183 cm a držím se zásady mé maminky: mužskej má vážit tolik kilo,
kolik má nad metr. To by v mém případě bylo 83 kg. Nechávám si pupkovou marži, tedy tři kila navíc - když dosáhnu 86, zahajuju drastická opatření.
Tolik teorie. V praxi to zdaleka není tak rigorózní. Pravda, hlídám pupek a vyhýbám se pupkotvorným pokrmům a nápojům. Nepiju pivo, přestože h mám rád. Zbožňuju čokoládu, ale nekupuju ji. A koukám, jestli se vejdu do kalhot.
V poslední době Ljuba brblá na téma můj pupek. Pak nastává fáze "bání se vlézt na váhu". Ono totiž blažená je nevědomost! Dokudnevím, že mám nad 86, pak se nemusí nic drastického dělat.
Snažím se brblání neslyšet a jde to ztuha, protože se stupňuje.
Dnes ráno jsem se oblékal, nemohl jsem najít pásek. Nakonec jsem ho našel... a sakra, opravdu ten pupek hodně tísnil. Svěřil jsem se Ljubě.
"Vypadá to blbě," řekl jsem jí. "Už mě opravdu hodně tísní pásek."
"To je tím," pravila, "že ten pásek je můj!"
"Tak to je dobrý!" zaradoval jsem se.
"Ne tak moc," řekla ona. "Já ho nosím na jinou dírku a přes boky."
Vlezl jsem na váhu. Mám 85,2. Takže žádný red alert, ale přece jen budu muset sundat nohu z plynu. Jako první - odbourám polívky. A ty já rád, ty hustý, jako je hrachovka... květáková... chřestová...