ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vláda vydržela
Je to trapné, ale stalo se přesně tak, jak jsem předvídal, kapři si rybník nevypustili, poslanci ji podrželi, aby se vyhnuli riziku nových voleb a tím pádem mnozí z nich riziku návratu do pracovního procesu, vláda přečkala hlasování o nedůvěře o jeden hlas. Zato divadlo to bylo náramné.
Kdepak jsou ty časy, kdy byl ve sněmovně jen jeden rebel Wagner! Rebelů utěšeně přibývá a kdo by chtěl opravdu podrobně sledovat dění ve sněmovně, připadal by si jak na automobilových závodech, kde po desátém, patnáctém kole ztratíte přehled, kdo tankoval a kdo měnil gumy a kdo vlastně vede. Jedni rebelové hlasovali proti vládě a jiní zase odešli a ti zase přišli a tamti hlasovali onak, a jako zázrakem, světe div se, on je to výsledek byl 96 pro nedůvěru a 97 proti. Šlo samozřejmě o divadlo před druhým kolem senátních voleb. Paroubek ve svém projevu hřímal v duchu velkých řečníků sedmnáctého a osmnáctého století, ovšem takové hřímání je ve století jednadvacátém poněkud směšné. Přinejmenším neprozradil, jak on by chtěl provést státní lodici příbojem nastávající hospodářské krize. Hned po sobotním triumfu se už projevila ona nenasytná touha pro utrácení cizích peněz: kraje že budou platit těch třicet korun za pacienty z krajským pasem. Jak neuvěřitelné nepochopení samotného principu: ta miniaturní finanční hranice je nastavena proti zbytečnému obtěžování zdravotního systému a opatření se nad očekávání osvědčilo, přes všechny snahy ministerstva zdravotnictví pozitivní výsledky Julínkovy reformy utajit.

Nicméně, zpátky k tomu hlasování o důvěře: je to opravdu úsměvné, že po takovém dramatu a takových odchodech a příchodech hlasování dopadlo tak, jak dopadlo! Ale přestaneme se smát, když si uvědomíme, že žijeme v zemi, kde jsou všechny ceny benzínu v podstatě stejné, aniž by existovaly kartelové dohody.

JAK ŽIVOT JDE: Instalování výstavy
V pátek otevřeme v prostorách Strašnického divadla výstavu fotografií, pořízených účastníky fotoexpedice do Peru. Dnes ji budeme instalovat. Svého času jsem se dost zabýval instralováním výstav a je to práce velmi dobrodružná. Ta dnešní bude zbavena o hodně velký díl dobrodružnosti.
Fotky jsme si totiž nechali dělat v Opavě u firmy Tisk fotek. Ta je laminuje na umělohmotné desky, takže fotky lze připevnit na zeď, aniž by s emusely rámovat... a hlavně, aniž by se musely dávat pod sklo!
Sklo, to je nejhorší nepřítel výstavníkův. Musí se při instalaci očistit. Naposledy jsem instaloval výstavu jedné soutěže Idifu v Rock café, těch fotek bylo asi třicet, takže: třicet skel, krát dvě, šedesát skleněných ploch chtivých očisty. Přiznám, že po pětadvacáté jsem dospěl k závěru, že v tom Café je přítmí a že si nikdo upatlaných skel nevšimne a hodil jsem do ringu ručník, páchnoucí Ironem.
Nic takového dnes nebude, chvála bohu! Nebude se opakovat okamžik, na který nerad vzpomínám - nesl jsem tehdy sklo, třímal ho opatrně, kráčel co noha nohu mine, sklo bylo velké a těžké - a najednou to velké těžké sklo podélně prasklo a ty dvě čepele vyjely proti mně. Stačil jsem ty dva střepy pustit, kdybych to neudělal, byl by ze mě Rozpůlený rytíř.

Tohle tedy nebude. Čeká nás adjustace pomocí hřebíčků.
Leč nejásám. Zdi bývají pevné a hřebíčky ohebné. Podám zprávu.