Je to snad sci-fi?
Liberečtí vědci patří ke světové špičce v oboru výzkumu nanotechnologií. Díky jim je Česká republika citována spolu se Spojenými státy a Japonskem. Na světovém setkání vědců zkoumajících nanotechnologie oznámila liberecká firma Elmarco, že tenká vrstva solárních článků vyrobených z nanovláken bude už v blízké době zdrojem technicky použitelné elektrické energie.

Sci-fi? Především je to obrovská naděje. Doposud se ukázalo, že všechny "alternativní zdroje" jsou hůř než pochybné. Využívání biomasy má smysl, když si babička zatopí v kamnech, ale v širším měřítku dělá víc škody než užitku. Tolik prosazované větrné elektrárny se staly brzy po jejich zavedení terčem nenávisti militantních ekohobystů. Bionafta se stala zhoubou.
Tento výčet by mohl dlouho pokračovat. Takzvané "alternativní zdroje" jsou doposud jen fikcí, která je politicky využívána a zneužívána. Což samozřejmě neznamená, že skutečná alternativa není možná. Jenže ta nevznikne v důsledku toho, že se někdo bude uvazovat za nos k bráně jaderné elektrárny.

Vize předkládané v souvislosti s nanotechnologií jsou natolik zajímavé a přitažlivé, že se jim až zdráhám věřit. Nicméně už sám fakt, že liberecká firma Elmarco patří ve vývoji nanovláken k absolutní světové špičce, by nás mělo naplnit optimismem a hrdostí. Proboha, co víc si přát? Poté, co jsme nejdřív vyváželi boty a pak už jen pivo bychom produkovali něco světově unikátního! Kdyby se to, co se rýsuje na tabuli budoucnosti, skutečně splnilo, byl by to doslova velký krok nejen pro naši zemi, ale pro lidstvo. Bez přehánění.

JAK ŽIVOT JDE: Po uši v bahně
Tahle příhoda si zaslouží být vyprávěna nadvakrát. Nejdříve moje verze, zítra přidám, jak vše vidí Ljuba.
Situace: Ljuba řídila. Jeli jsme na výlet a chtěli jsme auto zaparkovat tak, aby nepřekáželo. Sjeli jsme na betonovou cestu. Já bych ho nechal tam, jenže Ljuba nechtěla, aby auto překáželo i na té betonové cestě. Takže sjela mimo, ještě dál, na nezpevněnou cestu. No a když jsme se vrátili z procházky, chtěla auto otočit a vyjet s ním. Kola si hrábla jednou, dvakrát a pak už se točila naprázdno.
Nabídl jsem se, že "jí s tím vyjedu". Jsem specialista na vyjíždění po bahně i ledu. Mám lehkou nohu.
Ne dost lehkou. Hrabalo to i mně. Nabídla, že zatlačí. To je mi nápad! Nakonec se vrátila k volantu ona a tlačil jsem já. Tlačil, rval suché bejlí a házel ho pod kola, našel jsem staré dlaždice, i nějaká prkna se tam válela, použil jsem je jako podklad i jako páku.
Úporně jsem pracoval - a zároveň blaženě vzpomínal. Jak jsem jel autem pro rodiče a při otáčení jsem v zimě zapadl do zmrzlé brázdy - když jsem se otáčel na poli. Nebo jak jsem uvázl v bahně na výletě s přítelem Kováříkem, tenkrát tlačil on, neměl ještě řidičák, auto mělo zadní náhon, on byl chudák celý omítnutý. Anebo jak...

Pak jsem si uvědomil, že mě několikrát zachránily koberečky.
"Cože? Koberečky? Do bahna? Nikdy!" zvolala Ljuba, když jsem jí to navrhl.
Zachránily nás koberečky. Vyjeli jsme, velmi klopotně. Koberečky se proměnily v koule bláta.
Nechali jsme je tam. Příhoda se stala v neděli. Pro koberečky jsme se vrátili s velkým igelitovým pytlem včera. Dnes je budeme mejt.
Tak na hoďku a půl práce.