Když blb na blba padne
Maďarský prezident Lashzló Sólyom se rozhodl vydat se v den výročí okupace Slovenska vojsky Varšavské smlouvy do Komárna na odhalení sochy zakladatele uherského státu krále Štěpána. Pěkná blbost. Slováci mu zakázali vstup. Pěkná blbost. V této souvislost je třeba připomenout - jak by se asi věci vyvíjely, kdyby Slovensko a Maďarsko nebyly členy Unie, nebo, viděno optikou Klause a jeho následovníků, kdyby se tyto státy nesvíjely pod neonacistickou knutou bruselského diktátu?
Asi by se vzájemně sežraly. Víc by se nažrali Maďaři, pravděpodobně. Udržení Unie je nyní základní zájem Slovenska poté, kdy slovenský nacionalismus rozbil vcelku rozumné soustátí jménem Československá republika.

Nás to samozřejmě musí zajímat víc, než nějaká politická kuriozita daleko za hranicemi. Se Slovenskem jsme spojeni tisícerým poutem. Jsou tu zásadní vazby hospodářské, politické a samozřejmě i osobní. Snahy o "uherský revanš" jsou pro nás zásadně nepřijatelné. V tomto směru musíme Slovensko energicky podporovat.
Ovšem stejně energicky musíme žádat slovenské přátele, aby nedělali trapné politické chyby.

Bác Topolánka kamenem
Je to mrzuté. Dnes toho asi budou plné noviny. Nicméně, dalo se čekat něco jiného po vaječné intifádě? Zkusme odsouzet házení čehokoli na kohokoli pod jakoukoli záminkou! PSÍ PŘÍHODY: Když se lísají kocouři
Včera večer jsme šli s Irdouna procházku. Už byla tma, obcházeli jsme těch několik bloků našeho satelitu. Byla začínala teplá noc. Zdálo se, že se léto chce rozloučit. Ještě před pár dny jsme si večer říkali, že už chladna nejsou jen zrána!

No a najednou se z téhle pohody vyloupla kočička.
"Vidíš to co já?" zašeptala mi Ljuba.
Byla to maličká kočička, s velkými černými a bílými fleky. Iris ji viděla, moc dobře! Jenže kočička se nebála , neutíkala. Pomalu šla ke mně. Došlami až k nohám a otřela se o ně. Sehnul jsem se, abych ji mohl pohladit.
Ohlédl jsem se.
Iris stzála bez hnutí a hleděla užasle na tu scénu. Pak pomaličku odvrátila tvář.
To aby se nemusela dívat na něco tak odpudivého.
Šeptem jsem se kočičce (nebo kocourkovi) omluvil a pak jsme se všichni vydali na další cestu. Kočička zůstala tam, kde jsme ji opustili.
Iris nic nevyčetla, jenomže po návratu odmítla hrát hru na šíleného psa a odešla rovnou na pelech.
Asi se jí celou noc zdály sny o odporných kočkách nestydatě se miliskujících s pánem.