Kreml slaví "vítězství lidu"
Za "vítězství lidu" označil Jiří Paroubek krach budování evropské potiraketové obrany za polské a české účasti. Ani Klema Gottwald by to nevyjádřil lépe. Úsilí ruské reprezentace, vedené všemi prostředky včetně diplomacie a špionáže, vedlo k ruskému vítězství. Ukázalo se, kdo je pánem ve středoevropském prostoru. Obama se snaží vyvolat dojem, že Amerika přechází k technologii vyšší třídy a že je vše v pořádku a že vazby na střední Evropu zůstávají. Jsou to všechno jenom řeči. Propásli jsme příležitost připojit se k Západu činem, nejen slovy.

Důsledky budou dalekosáhlé. Rusové se přesvědčili, že na Ameriku nadále platí brutální tlak a budou ho stupňovat. Nemůže ujít jejich pozornosti, že jejich bývalí satelité se potácejí v politických problémech. V Polsku, Maďarsku, i na Slovensku a v Česku jsou u vesla druho až třetiřadí politici. V Česku dokonce žádní politici, tam nastal naprostý rozklad politických struktur. Vzniká tu vakuum, do kterého Rusové rádi vnikají. Znají to tu. Dovedou se tu pohybovat. Mají zde svoje lidi. U nás nejen komunisty. Podařilo se jim získat nemalou část veřejnosti.

Ono je to tak: samozřejmě že parta pražských nýmandů nezmění strategické uvažování Spojených států. Washington neodradil od raketového deštníku Paroubek a jeho siamské dvojče soudruh Filip. Nicméně český postoj jistě nezůstal bez povšimnutí. Nehrál rozhodující roli, nicméně význam měl. Prostě: viditelnější tváří jsem odmítli se na společném obranném úsilí účastnit.
Bude to pamatováno. Kéž by nepřišla žádná osudná krize.

Groteska nakonec
Je směšné, jak teď starostové brdské oblasti bědují, že nedostanou slíbené peníze. Měli by se obrátit pro peníze na Kreml. Pokud si na sebe vezmou šaškovské čepice a nasadí červené nosy, možná jim ruští soudruzi ty silnice a čističky zaplatí.
Pravda, moc na to nevěřím. I zde platí, že mouřením splnil svoji úlohu a může jít.

PSÍ PŘÍHODY: Ty bestie mrňavá
Iris byla včera na procházce třikrát, jako takžka každý den. Ljuba celý den pracovala, já měl práci doma, takže ráno a v poledne jsem s ní šel sám. Po velkých útrapách se mi podařilo obejít s ní blok. Pak se večer Ljuba vrátila z města a šli jsme společně na větší procházku, do nedalekého lesa.
Už jsme dorazili k nejzazší výspě Šmoulova, tedy tak se říká místu, kde bydlíme, a tam Irda vzala dráhu. Nejdřív běžela vlažně, Ljuba se rozběhla za ní, také vcelku vlažně. Dopadla ji na druhém rohu a tam Iris nasadila tempo, taky Ljuba nasadila tempo, jenže Irda tempo rozpumpovala až na nejvyšší výkon a zastavila se až u branky naší zahrady.
Dopadena, vyklepána, sprdnuta, uvázána na vodítko a vlečena. Vypuštěna až na polní cestě, les je od toho místa sto metrů vzdálený.
No a tam ožila, najednou z ní bylo zvídavé štěňátko, pobíhala po zoraném poli, zajímaly ji poschovávané myši, v lese pobíhala kolem nás a chovala se jako zdárný poslušný pes.
Nebaví ji ta cesta po chodníku. V lese se jí to líbí, tím spíš, že tudy jezdí cyklisti na horském kole.
Jednoho málem sestřelila a pak, na zpáteční cestě, už zase ve Šmoulově, přetnula cestu témuž cyklistovi, který se vracel. To se jí líbí vůbec nejvíc.
Je to bestie mrňavá (středního vzrůstu).