Ptákovina se zlověstným významem
Jaromír Dušek, šéf Svazu odborářů služeb a dopravy, má vysvětlit, jak to myslel když prohlásil, že České dráhy ovládá skupina homosexuálů. Ona sama ta výzva nabadá k podivu. Ono je přece jasné, jak to myslel, totiž tak, že České dráhy ovládá skupina homosexuálů. Dušek doslova řekl, že se na půdě Českých drah "bojí ohnout pro tužku na chodbě". Bylo by dobře mu poradit, ať si tedy tužku drží pevně v ruce, případně aby si obstaral plechové trenýrky, dříve se tomu říkalo pás cudnosti. Jak asi bude celou věc vysvětlovat? Nejlepší by bylo, kdyby Duškem jmenovaní pánové Duška žalovali. Pak by se opravdu celý národ dozvěděl, že České dráhy ovládá skupina homosexuálů.

Ono tedy, podotkl bych, že není podstatné, zdali vedení Českých drah ovládají homosexuálové či heterosexuálové nebo antisexuálové. Podstatné je, že vlaky jsou namnoze nespolehlivé, namnoze hnusné, nádraží často odpuzující.
A všimli jste si? Jak opatrně jsem formuloval předchozí větu?
Kdybych napsal, že vlaky jsou nespolehlivé a hnusné a nádraží odpuzující, třeba by si mě taky pozvali na koberec a třeba bych tam šel a třeba bych tam pustil tužku z ruky, kristepane, ani nepomyslet na ty následky!

Sportovec Paroubek
Sportumilovní voliči, na ně se zaměřil Paroubek, když vymyslel, z koho dalšího vytáhnout peníze, aby zaplatil něco jiného. Takže velké firmy by měly platit sport. Skvělý nápad! Z těch peněz by se dala opravdu snadno postavit v Kolíně rychlobruslařská dráha. Takže když Martina Sáblíková dosáhla na zlatou medajli na olympiádě a trénovala v obejváku, na bázi haly získáme v olympijských hrách následujících po dostavbě haly následující po Paroubkově dani neméně než pěti zlatých za krasobruslení.

JAK ŽIVOT JDE: Loučíme se s paní zimou
Vždycky se říká paní zima, nikdy pan zima. A taky se neříká pan jaro nebo pan léto nebo podzim, jenom paní zima má privilegium úcty, asi proto, že je surová a někdy až hnusná. Konec konců, drsně se zachovala i včera, když jsme byli odpoledne s Ljubou a Iriskou na procházce. Na cestě byl prašan, ovšem pod ním litý led, takže se muselo chodit jako když se na poště razítkuje, jenom ne tak zprudka. Prostě - je třeba klást nohy kolmo a přenášet váhu. Což se snadno řekne a hůř vykoná, protože na cestě jsou různé výmoly a obliny a to vše ledové.

Poněkud se potácejíce dorazili jsme lesní cestou až ke skupině chatiček. K ní přicházeli majitelé, podívat se, co (paní) zima jim s nemovitostí natropila. Zahlaholili jsme několik vzájemně vlídných slov bez definovatelného obsahu a jedna ta paní volala:

"Pozor, musíte opatrně!"
To už jsme měli za sebou asi pět kilometrů chůze po ledu. Neděláváme krátké procházky.
Sotva to dořekla, zapomněla pravidlo o razítkování na poště a bum, sedla na zadku.
Samozřejmě mě napadlo, že její varování nemuselo být takto názorné, ale ovládl jsem se a neřekl nic.
Šli jsme dál. Jako když se na poště razítkuje.