Bitka kolem Prunéřova
Média si přejí drama a konflikt, proto čteme o "kontroverzním projektu uhelné elektrárny" v Prunéřově. Ekologisté rozvinuli kolem renovace elektrárny rozsáhlou kampaň, aby potvrdili svoji moc ve státě. Strana zelených je jeno špička ledovce. Teatrálním a zjevně nesmyslným odchodem z Fischerovy vlády ale zelení jen ukázali svoji neschopnost pozitivně se podílet na správě veřejných věcí: přes všechnu snahu se jim nepodařilo veřejnosti objasnit, co má společného odchod ministra pro lidská práva s emisemi elektrárny v Prunéřově.

Výsledek jejich kroku? V míře grotesknosti samozřejmě nedosahuje směšnosti "zásadového" Jana Ruml, který svého času bezděky přispěl ke vzniku opoziční smlouvy ODS a sociální demokracie. Místo zeleného ministra zřejmě budeme mít Rut Bízkovou, která podle toho, jak se projevovala včera v rozhlase, budí dojem rozumně uvažující dámy. Několikrát upozornila na to, že nejde o problém, čímž měla zřejmě na mysli technický problém, ale o kauzu, tedy politickou všivárnu. Schvalování vlivu takové stavby jako je elektrárna je složitý odborný proces, kdežto lidé, pro něž jsou svaté jejich ideologické teze, sázejí na lezení po komínech, nikoli na odbornost. V článku na iHned čteme:

Podle DNV vypustí levnější elektrárna plánovaná ČEZ do ovzduší ročně o 205 tisíc tun CO2 více než nejlepší technologie. Ročně u nás ale uniká do ovzduší 140 milionů tun tohoto plynu. Prunéřov navržený ČEZ za 25 let životnosti vyprodukuje 5 milionů tun CO2. Necelá čtyři procenta ročního objemu emisí v zemi. Odůvodňuje to ekologickou válku?

Jistě že neodůvodňuje. Jenže ideologické války mají důvod samy v sobě. Kdyby zelení "neválčili", ztratili by smysl existence. V nedostatku jiné zábavy pak válčí mezi sebou, jak hezky předvedli, když se dostali vlivem výzkumů veřejného mínění do parlamentu: přesně jak bylo předvídáno se rozhádali a nakonec přispěli k ostudnému krachu vlády, v níž seděli, v nejméně vhodnou chvíli. Takže jest si přáti, aby válčili dál, ale mimo parlamentní půdu. O tom ovšem rozhodne volič.

JAK ŽIVOT JDE: Poprvé na motorce
Pravda, už jsem se jednou svezl, jen maličko, tady u nás po Zvoli, kdežto včerejší krásné počasí mě přimělo vyrazit do města nikoli autem. Ta první vyjížďka je vždycky trochu rozpačitá. Přece jen jsem na tom půl roku neseděl - loni na podzim jsem si nechal operovat nohu, takže ta prodleva byla skutečně šestiměsíční. Dále, po zimě je vždycky všude plno toho maličkého štěrku, kterým cestáři sypou náledí. Tenhle obávaný štěrčíček vydrží na silnicích hodně dlouho, dokud ho nesmyjí silné lijáky a nevymetou kola aut. No a silnice jsou v doslova šíleném stavu. Některéjsou skoro nesjízdné - například spojka mezi Zbraslaví a Břežanami je opravdu zásadním způsobem nebezpečná. Auto to odnese jen zničeným ráfkem, motorkář by se mohl vysekat.

To je ale zajímavé - neviděl jsem jediný reklamní billboard politické strany, který by zněl OPRAVÍME SILNICE. Já bych takovou stranu volil... pokud bych byl takpošetilý, že bych dokázal uvěřit.
Zpátky k věci. Na motorce jsem se nevysekal, hromádkám štěrku i dírám jsem se vyhnul, všechno co jsem potřeboval v Praze vyřídit jsem vyřídil rychleji a pohodlněji, než kdybych se dopravoval jakkoli jinak, takže motorka mi dobře posloužila. Jen pořád nevím, jak mám motorce říkat, ani po roce! Dokud jsem měl Suzuki, bylo to jasné, byla to Sůza. Teď mám Yamahu. To jí mám říkat Yáma? Urazila by se, myslela si, že mluvím o silnici a ne o ní.