Pokrytecké rozhořčení nad incidentem u Gazy
Ztráty na životech jsou politováníhodné. V případě incidentu tzv. humanitární pomoci Gaze však nelze ztrácet ze zřetele základní fakta. Gaza je ovládána teroristickou organizací, která se netají úmyslem rozpoutat genocidu a vyhladit z mapy členský stát Organizace spojených národů, která se tak okázale nad incidentem rozhořčuje. Izrael je stát stejně umělý nebo neumělý, jako jsou všechny nástupnické státy po někdejší Osmanské říši. Na světě není žádný "přirozený stát". Každý nějak vznikl, i Československo. Ve státě Izrael žije podstatně méně občanů evropského původu, než kolik žije v Evropě občanů arabského původu. Je to jediný demokratický stát Středního východu a jeho arabští občané se těší větší míře svobody, než mají občané většiny arabských států. Z pásma Gaza se dnes a denně podnikají teroristické útoky. Hranice mezi Gazou a Izraelem je tudíž frontová linie. Je přirozené, že Izrael vyhlásil blokádu na dovoz čehokoli do Gazy.

Je to tragické, že věci došly tak daleko a že incident skončil mnohanásobnou smrtí. Nikdy by k němu nedošlo, kdyby nebylo desítky let trvající genocidní nenávisti, rozdmychávané tmářskými režimy Středního východu. Jejich vládci potřebují zaměstnat masy svých poddaných a to je hlavní příčina toho, co se dělo a děje.

Jakpak by se asi chovali Češi, kdyby Němci vyhnaní po šesti stech letech v roce 1945 stříleli v roce 2010 raketami na Domažlice a Tachov?

Suma summarum, povyk nad incidentem u pobřeží Gazy je pokrytecký. Znepokojení a rozhořčení by měl vyvolávat Irán svou snahou vybudovat jadernou údernou sílu, nepokrytě cílenou na vyhubení Izraele. To je hrozba pro světový mír, nikoli policejní akce, která skončila tragédií z důvodů,které neznáme - a vzhledem k neochotě objektivního vyšetření asi nepoznáme. JAK ŽIVOT JDE: Rumunská cesta
Odpoledne jsem jel do Prahy a za Ohrobcem jsem dojel náklaďák. Hodně velký, asi jako kdyby Památník osvobození na Vítkově dostal kolečka. Vlekl jsem se za ním až na okraj Břežan. Tam náklaďák zůstal na křižovatce u fotbalového hřiště. Vyběhl z něho šofér a utíkal ke mně. Prý, jak se dostane do Vraného.
Vysvětlil jsem mu, kudy do Vraného a on byl řečný a říkal, že jede z Davle. Šmarjá, je to sakra složitá cesta z Davle přes Petrov a Zahořany a Okrouhlo a Zvoli a Ohrobec do Břežan, on měl odbočit dolů už ve Zvoli...
No a to už lidi za mnou začali troubit, šofér mi poděkoval a prchal a už jsem uslyšel jen jeho výkřik, že jede na Barrandov...

Stokrát šmarjá...
On mu asi někdo v té Davli řek, že má jet přes Vraný (tím ale myslel, že Vraný vezme po levém břehu Vltavy, kdežto obec Vraný je na pravém břehu). Proboha! Copak náklaďáci o velikosti Památníku osvobození nemají mapu? Nevědí o GPS?

No a ta "rumunská cesta". Už jsem tu možná o tom někdy vyprávěl: potkal jsem na Pohořelci rumunský náklaďák. Stál čumákem k Hradu. Řidič se mě německy ptal, jak se jede do Karlových Varů.

"To je jednoduché," já na to. "Otočíte to a pojedete na Bílou Horu a pak pořád pryč, až do Varů."
Zavrtěl hlavou. Ne, ONI mu řekli, že tímhle směrem. Mávl k Hradu.
"Jenže Vary jsou tímhle směrem," mávl jsem k Bílé Hoře.
Řekl něco rumunského nevlídného a vlezl do kabiny a rozjel se k Hradu.
O hodinu později jsem šel přes Malostranské náměstí. Tenhle rumunský náklaďák tam stál, obklopen davem zvědavců, zapasovaný do klenutého průjezdu do Letenské ulice.
Jak asi skončil ten můj barrandovský náklaďák o velikosti Památníku osvobození...