 |
Uragán miliard na dopravní stavby, to je takový tlak, že nějaký veřejný Bárta v tom může lítat jako motýlek, což se už děje. Nezastaví dálnice, budou se stavět dál - to zadul jeden vítr. Peníze vezme ze železnic, odtud se zvedne jiný vítr. Dálnice Praha Berlín, která je v prvořadém národním zájmu a je brzděna tlupou ekologistických fanatiků, se stavět bude, ale jen kousek. To zvedne protivítr. Ministr Bárta si bude držet klobouk a jakpak asi bude držet směr za týden, za dva, za měsíc?
Pořád je ale naděje, že Bárta ty tlaky ustojí. Stačí opravdu jen letmé srovnání našich dopravních staveb se zahraničními. Nedávno proběhla médii debata o tom, kolik sjezdů je třeba na dálnicích. Vyjeďte si na německou dálnici a počítejte je! Počítejte také, kolik přechodů pro losy tam objevíte. Kolik rozhleden na mostech, kudy nikdo nechodí. Právě dnes jsem jel kolem rozestavěného okruhu kolem Prahy a přemýšlel, kolik asi miliónů stála protihluková stěna, umístěná uprostřed kukuřičného pole. A co takhle sem pustit zahraniční stavební firmy? Což třeba Číňany?
Nápadů by bylo mnoho. Hezké řeči o korupci a o průhlednosti státních zakázek už teď narážejí na realitu. Psát hezká hesla na billboardy, to je jedna věc. Realizovat je, to je druhá věc. Zatím to vypadá na tanec mezi vejci.
|
Nakonec jsme zakotvili ve Zhangmu, což je všivá díra na tibetsko-nepálské hranici, nacpaná do úzkého údolí řeky Bhote Koshi. Zde jsme měli strávit poslední noc na tibetském území a nazítří se uvidí, zdali nás průvodce přidělený z moci úřadů opustí svou roli líného, neochotného podraznického padoucha, roli, v níž doposud tak skvěle vynikal. Uložili jsme si věci do zapáchajícího hotelového pokoje, zkontrolovali, zdali i zde jsou čtrnáct dní nevyměněná prostěradla, ano, pozůstatky pubického ochlupení a charakteristické vlhké skvrny byly jak se patří na svém místě, takže i tuto noc strávíme ve spacácích. Stěna dělící pokoj od sprchového kouta tentokrát nebyla plesnivá, odtok více méně fungoval.
Naproti hotelu byla restaurace. Nahlédli jsme do ní, avšak moc povzbudivě nevypadala. Vydali jsme se tedy křivolakou ulicí vzhůru. I tam byly podniky podobného typu, avšak při pohledu na netečné tváře Tiběťanů připravených nás oškubat s rutinní lhostejností hospodyně jsme se raději vrátili do té původní restaurace.
Tam seděli tři Holanďané, manželský pár s dcerou. Dcera ždímala zbytky elektrického proudu z akumulátoru své počítačové hry a na čele měla jasně patrný nápis NEVER MORE. Její matka měla vyhaslý zrak a okoralými rty šeptala jakési modlitby. Otec rodiny nám pak vyprávěl, jaké máme štěstí, že bydlíme v tak skvělém hotelu. On, když se pokusil pustit vodu z vodovodu, kohoutek ztrhl a ukázalo se, že je nasazen do díry vysekané do zdi.
"Neztrácejte naději, přátelé," říkal nám. Už v kraji byl a vyznal se. "Zítra už budeme v Káthmándú. Na tohle všechno," mávl kolem sebe, "na to zapomenete. V Káthmándú je krásně. Tam začnete žít."
A měl pravdu. Takže pamatujte: Když Tibet, tak Nepál!