Neveřejné Věci veřejné
Byl to dobrý marketingový tah, nazvat politickou stranu Věci veřejné. Vždyť veřejnost štve, že se věci pečou neveřejně a když někdo přijde s nabídkou zveřejnění všeho, pak má úspěch ne snad zaručený, ale aspoň přislíbený. Pro Johnovy VV to byl úspěch očividný, jelikož se strana dostala do parlamentu.
Teď se zájmem sledujme, jak bude tahle strana bruslit v přítmí české politiky. Milý je rozhovor Karoliny Peake na iDnes. Jde o místopředsedkyni strany, tedy o žádné stranické ořezávátko. Paní Peake vyjádřila zklamání nad tím, že " jediný potrestaný v kauze Drobil je pan Michálek a veřejnost tohle vnímá." Chápu a sdílím. Následuje otázka:
Dobře, ale budou s tím VV něco dělat, nebo součástí utajované dohody na Hradě před hlasováním o důvěře vládě je i to, že pan Michálek zpět svou funkci šéfa fondu nezíská?
Karolina Peake odpovídá:
Na Hradě jsem nebyla a nevím, zda se na něčem takovém domluvili.
Na to odpovídám já: Paní Peake, prosím, nedělejte z nás idioty. Jste místopředsedkyně strany, která se jmenuje Věci veřejné. Představitel vaší strany uzavřel na Hradě neveřejnou a deklarovaně tajenou dohodu, po níž mají novináři zápověď pátrat. Pakliže vás váš šéf neinformoval o tom, co je to za dohodu, pak nejste strana Věc veřejná, ale Věc konspirativní. Pokud vás informoval a vy nám to nechcete říct, pak jste lhářka, když tvrdíte, že nevíte, o čem se tam domluvili. Takto je to jednoduché. Opakuji: buď nejste veřejní, nebo lžete. Lidi (důvěřiví, a ví bůh, že jsem mezi nimi nebyl) vám dali mandát do parlamentu v naději, že je nebudete ohlupovat. Vy to však děláte. Klamete veřejnost vy osobně a měla byste se za to stydět.
Brnkání Věcí veřejných na téma "přímá volba prezidenta" je z tohoto úhlu pohledu další marketingový trik. Tohle lidé jsou schopní slíbit jakoukoli naději, jen aby se udrželi i nitek moci. Po topmto interview nevěřím paní Peake absolutně nic. Pokud mi sdělí, že je úterý, podívám se do kalendáře.
JAK ŽIVOT JDE: Opět jednou prokopnutý buben, i když jen málo
Byli jsme včera v Divadle v Dlouhé, na Stroupežnického hře Naši furianti. Je to báječné představení, hra je po více než sto dvaceti letech od premiéry pořád skvělá, zábavná a dá se říci i napínavá, ale o tom nechci dnes pojednat. Divadlo v Dlouhé nás zve na premiéry a dostali jsme tedy pozvánku i na Naše furianty. Jenže my byli v době kdy přišla poštou ve Furiantuře, tedy ve Fuerteventuře a pak jsem na pozvánku nějak zapomněl, zkrátka, když jsem volal do pokladny, abych dva lístky rezervoval, všechny lístky na sobotní premiéru byly už pryč. A že by byly lístky jenom na pondělní premiéru. Taky že jich je málo, jen do první nebo do sedmé řady a kam to prý chci. Já hned, že do první.
"Vážně chcete do první řady?" ptala se mě paní pokladní.
"No ano, do první."
"Teda do první."
"Opravdu do první," já na to. Včera večer jsme jeli do města, Ljuba šla zaparkovat, já šel do kasy pro lístky.
"Tady máte tu vaši první řadu," řekla mi paní pokladní. A dívala se divně. Ljuba se taky dívala divně, když zjistila, že to máme do první řady. Po představení jsme šli do šaten blahopřát hercům a ti se ještě párkrát o té první řadě zmínili. Pak jsem se zeptal Ljuby, proč pořád bylo takové pozastavení kolem té první řady?
"No přece herci nikdy nechodí do první řady, to se nedělá!"
To aby neznervózňovali kolegy na jevišti. No jo, já, syn herečky a manžel herečky bych to měl vědět...
Snad jsme je zas tak moc neznervózňovali. Bavili jsme se náramně, chechtali jsme se a plácali, takže škoda vznikla, pokud nějaká, tak malinkatá. Na Naše furianty jděte, a vy z vás, kteří nejste herci a nepatříte k žádnému herci, jděte klidně do první řady. Aspoň dobře uvidíte.