Maličkost, ale roztomilá
Marie Benešová se musí omluvit za své výroky o justiční mafii. A jako na potvoru ve stejný čas vyjde najevo, že Úřad vlády zašantročil podezřelé smlouvy s exministrem Pavlem Němcem. Němec se v době poradenství pro vládu scházel například s tehdejší nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou či místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou. O čempak asi radil v době, kdy probíhal boj o Čunkovu čistotu? To se nedozvíme, protože dokumenty vyly sešrotovány.
Takže nakonec se Benešová musí omlouvat oprávněně. Vyjádřila se o "justiční mafii".
Ona je to prostě mafie bez přívlastku.

Další ústupek stávkujícím lékařům
Půl druhé miliardy mělo původně lékařům jít ve formě osobního ohodnocení. Tedy vlastně odměna za hodnotu práce. Vláda se rozhodla ustoupit tlaku a peníze půjdou všem, tedy bez ohledu na kvalitu práce, ve formě tarifních platů. Nedivte se, je to přece socialistické zdravotnictví, se vším všudy, s neschopností, šlendriánem a úplatky. Přirozeně, že „všem rovným dílem“, to s tím souvisí.
Zajímavý detail
Podle ČTK lékaři, kteří plánují opustit nemocnice, by se do nich mohli velmi rychle vrátit. Pokud se totiž přihlásí na úřad práce, můžou je úředníci poslat právě na prázdná místa. Kdyby odmítl nastoupit, ztratí podporu v nezaměstnanosti i další nároky.

Ke kauze ABL
Případ sledování politiků firmou ABL, která pak dostala od zadavatele za a státní peníze zakázku, patří k nejostudnějším kauzám posledních let. Vláda ale Bártu potřebuje, jako byl nezbytný svého času Čunek, a proto se to svinstvo propírá jenom v médiích a nic dalšího se neděje. Přečtěte si k té věci článek Petra Lukeše.

JAK ŽIVOT JDE: Jako bych byl vosk
Od té doby co nám umřela Iriska chodíme na procházku se Sally, labradorkou sousedů odnaproti. Tedy: chodíme, když jsme dva, Ljuba a já. Sally poslouchá jenom Ljubu. Já jsem vosk. Jako bych tam nebyl. Nulová hodnota.
Včera jsem byl doma sám, odpoledne jsem vynášel něco do tříděného odpadu a to se chodí kolem domu, kde Sally sídlí. Vyhřívala se na sluníčku a jak mě zmerčila, hned utíkala k brance.
Přece jsem nemohl zklamat to dobrotivé zvíře... Vzal jsem ji tedy na procházku.
Ono to vypadalo, jako kdyby se na procházku vypravily dvě osoby. Já sám a Sally sama. Dokonce jsem si nebyl jist, zdali si ode mne držela odstup záměrně, anebo zda klusala těch dvacet, třicet metrů přede mnou prostě proto, že chodí krajinou stejně rychle jako já. Obešli jsme obvyklou trasu, vrátili se do našeho saťáčku, Sally zaštěkala na drzého kocoura, který se vyhříval na zděném sloupku plotu a pak běžela rovnou ke svým vrátkům, já ji pustil dovnitř a ona se odebrala na své místečko vyhřáté snaživým únorovým sluníčkem.
Nebyla to procházka se psem. Byla to procházka člověka, tedy mne, a psa.