Dvě kola pro prezidenta
Když už to musí být, pak je zřetelně rozumnější dvoukjolový systém volby hlavy státu.- Co není zcela jasné je to, proč to musí být. Posledně, když jsem zde vyjadřoval pochybnosti v tomto smyslu, mi jeden uštěpačný čtenář vynadal a sdělil mi, že prostě chce svého prezidenta volit. To je jistě vážný argument.

Co je v našem systému podivné a zdá se i velmi škodlivé, je nemožnost volit starosty a primátory přímo. Ač je to paradoxní, na konání poslanců a senátorů, na ministry a jejich náměstky, zkrátka na prvoligové hráče, je mnohem víc vidět než na počínání konšelů v Kotěhůlkách. To proto, že jediná fungující složka našeho demokratického systému, totiž média, se zaměřuje na první ligu, kdežto druhá až en-tá liga siu může dělat co chce v přítmní a nikdo jí nevidí na prsty. Nedávné události v Praze jsou skvělou ilustrací této teze. Přímé volby starostů a primátorů, to je něco, co by mělo byt prvořadě na pořadu dne. Proč není?

To je velmi jendoduché. Současný pletichářský model velmi vyhovuje .Všichni mají podíl, já na bráchu a brácha na mě, já prohlasuji tohle, on zase onohle a starosta to přikryje, protože mu nic jiného nezbývá. Na tom nic nemění fakt, že v obecních volbách hrají významnou úlohu takzvaní nezávislí.

Kdyby starostové a primátoři vzešli přímo z voleb, opírali by se o občany a měli by v lokální politice zcela jinou pozici. Silnější, samozřejmě. Proto nic podobného politické strany nepřipustí.

U nás nemáme prezidentský systém. Prezident není hlavní kormidelník, jím je ministerský předseda. Bude náš politický systém spravedlivější, efektivnější, průhlednější a čistší, když budeme mít přímo voleného prezidenta: Nevidím jediný důvod, proč si to myslet. To se jen vychází vstříc obecné představě, že čím víc voleb, tím víc demokracie.

JAK ŽIVOT JDE: Jak to bylo v Terstu
Do Benátek jsme jeli přes Terst. Tam jsme dojeli odpoledne, prohlédli si to krásné město, přespali a ráno za dvě hoďky jsme byli v Benátkách, svěží a čilí.
Mělo to ovšem své peripetie.
Historické jádro Terstvu, jemuž vévodí starobylá pevnost a chrám San Giusto, z něhož sledovali poštovního holuba Zirone se Sarkanym ve verneovce Nový hrabě Monte Christo, je velmi spletité. Nechali jsme se vést GPS, čili naší Adélou, jak jí říkáme. Zavedla nás do města, na displeji už byl vidět károvaný praporek označující cíl cesty, jenže pořád ne a ne se k cíli trefit, vždycky byly v cestě schody nebo jednosměrka nebo slepá ulice. Nakonec jsme auto odstavili na více méně zakázaném místě a vydali se hotel hledat pěšky. Ukázalo se, že je v uličce, do které se autem nedá vjet. Recepční nás odkázala na nedaleké staveniště či zbořeniště, kam je sice zákaz vjezdu, ale že tam hoteloví hosté mají dovoleno parkovat.

OK, ale jak se tam dostat?

Co následuje, má dvě verze.

Moje verze: Z místa, kde jsme méně legálně parkovali, bylo to více legální parkoviště vidět. Dokonce tam vedla jakási ulička. Pravda, úzká a na jedné straně vroubená kontejnery na tříděný odpad.
Ljuba pravila: "Třeba by se tam dalo projet."
Já pravil: "Můžeme to zkusit."
Šel jsem tedy tou uličkou a ukazoval. Ljuba se zanořovala hlouběji a hlouběji. Pak bylo třeba sklopit zrcádka a nakonec chyběl centimetr. Ano, být ten poslední konťas o cenťák hubenější, projeli bychom.

Nebyl.

Navíc, kde se vzali, tu se vzali, z obou stran se vynořili Taliáni na skútrech a opravdu nepěkně křičeli. Ljuba musela couvat a to šlo bez zrcátek hodně svízelně, zvláště pak proto, že jí za zadkem stál skútr osedlaný ječícím Taliánem.
Nevím, co si v té chvíli myslela.
Vím ale, co si stoprocentně nemyslela: "Chvála bohu, že mám tak chytrého a důvtipného manžela, který si vždycky ví rady!"

Ljubina verze:
"Miláčku, všechno připravím a zabalím, jenom vytiskni itinerář a připrav Adélu." Pracovala jsem do poslední chvíle, takže když jsme ráno sedli do vozu, zjistila jsem, že jakýs takýs itinerář máme vytištěn, ale že Adéla neakceptuje evropskou mapu. Autíčko na displeji jelo kolem dálnice, kousek od dálnice, v polích, zkrátka - mimo trasu, na které jsme se nacházeli. Co budeme dělat v tom Terstu, říkala jsem si. Bydlíme tam někde ve starém městě a bez navigace to těžko najdem. Navíc budem utahaný jako koně. Vše se stalo, až na to, že se Adéla na poslední chvíli vzpamatovala a jakž takž nás navigovala k postýlkám. Po peripetiích, které Ondřej popsal, jsem už mírně vynervovaná poslala svého milovaného chotě, ať prohlédne uličku, kterou bychom se SNAD mohli dostat k vysněnému cíli. Muž odešel, vrátil se a pravil spolehlivým hlasem:
"V pohodě, to projedeš."
Svého muže miluji a naprosto mu důvěřuji. Takže jsem nezaváhala ani vteřinu a vjela do uličky, která se stále a stále zužovala. Otrava, už budu muset sklopit zrcátka, jinak to neprojedu. Ty kontejnery po levé straně se čím dál tím víc zužují, ale hlavně se neotřít o tu zeď vpravo! Můj milovaný muž jde přede mnou a kýve, ať jedu dál. K poslednímu kontejneru jsem dojela na dotyk z obou stran. Tak snad ten krám odtáhne, ne? Aspoň kousek. Chybí jeden centimetr. To přece nevzdám! V ten okamžik přijeli z obou stran italští občané se skútry. Můj muž ten kontejner neodtáhl, nonšalantně kývl rukou, ať si tu uličku zase vycouvám a spiklenecky mrkal na italské skútristy: to víte, ženská! A já ho nezabila.

San Giusto v noci