 |
Politická mapa Evropy začíná být zase o něco jasnější. Rozmístění amerických letadel F16 v Polsku a instalace protiraketových střel jasně signalizuje atlantickou orientaci země. České vykroucení z instalace ryze obranného systému pod intenzivním nátlakem Moskvy skrze soustředěné úsilí naivistů a nastrčenců signalizuje, že zůstáváme v ruském stínu. Měli bychom se modlit, aby nedošlo v dohledné době k žádnému globálnímu politickému posunu. V minulém století jsme prožívali takový posun každých dvacet let.
Není to tak dávno, kdy visely billboardy „stydím se za svého premiéra“, jen proto, že nějaký Gross nedokázal vysvětlit v podstatě směšné obnosy a když ho pak vyhodili, obratem si takzvaně vydělal mnohonásobek. Ke stydění nebyl žádný velký důvod. Ale vůči Polákům ten pocit studu musíme mít. Bojovali, nekňučeli. My rozumujeme a pak pláčeme, že „jsme sami“.
Další část protiraketového deštníku bude v Rumunsku. My se zatím budeme zabývat Mnichovem a shodneme se na tom, že jsme tenkrát měli, ale opravdu měli bojovat.
Mistři vydírání
Z věcí veřejných se stal mistr politického vydírání. Tento titul tradičně drželi lidovci, kteří na politické scéně s nepatrnou hlasovací váhou vlády zastávali vždy roli zcela neúměrnou významu a voličské podpoře. Ale byla to aspoň politická strana s definovaným elektorátem, minulostí a osobnostmi. Spolek zvaný Věci veřejné jsou politický omyl, který příští volby spláchnou do zasloužené nicoty. Teď kádrují a vyhazují ministry, se zvláštním zájmem na ostře protikorupčním Alexandrovi Vondrovi.
|
Tohle úsloví se možná už nepoužívá, pokud se někdy používalo. Mělo snad znamenat něco jako „jak se máte“. Rozhodně, neslyšel jsem ho dlouho, a možná …
Zkrátka, vzpomněl jsem si na nj včera ráno. Vypravil jsem se s foťákem do lesa vyfotit si nějaký ty hmyzíky. Nikde žádný, tak jsem vzal zavděk housenkou, snažil jsem se vyfotit její ušlechtilou tvář, je to povznášející hledět housence z očí do očí, načež se ozval doslova rachot.
Za mnou se táhla lesní pěšinka, míjela mě asi o pl metru. A po ní se ke mně hnal zajíc. Prosvištěl mi za zády rychlostí expresu, pak to vzal do zatáčky v náklonu závodní motorky a pak už se ten rachot, tedy dupot, vzdaloval.
Zajíc při běhu dupe, to je jednoznačné zjištění. Utíká sakra rychle. A je trochu cvok.
Vyfotit ho? Ani pomyšlení. Tak jsem aspoň vyfotil něco co vypadá jako lumek a je to prý tiplice. Bylo to zapletené do pavučiny, takže mi to neuletělo.
