Jenže ono vše může dopadnout ještě úplně jinak. V těchto doslova hodinách se hraje makroekonomická hra s důsledky pro celou Evropu a tudíž i pro nás. Vláda už opatrně připouští, že i my budeme muset přispět na záplatování řecké rozmařilosti, aby se neroztrhl celoevropský kabát a neobjevil se holý zadek. I za cenu zvýšení daní. Mohou tedy přijít tvrdé časy a bude to zároveň zkouška odpovědnosti sociální demokracie. V době našeho předsednictví v EU žalostně v tomto směru selhala, mohla by si dát reparát.
Růžový tank
Nevím, koho napadlo zrovna v téhle době všeobecné – slušně řečeno – naštvanosti přitáhnout do Prahy z muzea v Lešanech růžový tank a producírovat ho čtrnáct dní na Vltavě uprostřed Prahy. Natření tanku na růžovo, to byl ve své době těsně po převratu happening Davida Černého. Měl tenkrát velký význam – burcoval veřejnost, probouzel ji, byl to svěží vítr, něco jako budík. Pak tank znovu nabarvili zpátky na zeleno, poslanci federálu ho poté amatérsky flekatě vrátili do růžové podoby a ten druhý pokus už byl v podstatě trapný. Smysl měl ten první čin Davida Černého. Tu tehdejší náladu probouzení nejde vrátit a tak si myslím, že tomu tanku je nejlíp v muzeu v Lešanech. A že by se mu měla vrátit ta zelená barva. Tu růžovou na něj stejně namatlali jen ti poslanečtí fušeři.
Když vrátit, tak tu plastiku Davida Černého – tank zavrtávající se do země. Jsme svědky nového pokusu instalovat tuhle plastiku na Smíchově. Troufnu si předpovídat, ta tam dlouho nevydrží.
Premiéra je pro účinkující značně napínavá událost. Pochopitelně že napínavost se přenáší na okolí a projevuje se tak, že okolí – v daném případě já – jde účinkujícímu na nervy. Napínavý je tudíž i odjezd do divadla. Stranoví se čas Č a teď: já sedím u počítače a jsem připravený vstát, nasednout do auta a jet. Jenže protože nastala předpremiérová tenze, jdu na nervy tím, že sedím u počítače; zkusil jsem nesedět u počítače a čekat připraven. Tím jdu na nervy, protože je to nátlak.
Takže včera odjížděla Ljuba do divadla sama a já jel nezávisle, vezla nás naše kamarádka. Skvělé řešení! Ale ani to se neobešlo bez napětí. Zapomenu doma lístky? Volal jsem kamarádce, aby mi připomněla ty lístky.
Na druhé straně linky nastalo ticho.
„Nějaký problém?“ ptám se.
„Co když ti zapomenu ty lístky připomenout?“
Dopadlo to výborně. Obálku s lístky jsem si dal do náprsní kapsy saka a v podvečer kamarádka přijela, zazvonila u vrátek a když jsem šel otevřít, mávala na mě papírem s nápisem LÍSTKY.
Tak aspoň v tomto ohledu nebyla premiéra ohrožena.