Raketoplán naposled
V pátek v půl šesté našeho času odstartoval raketoplán Atlantis na vůbec poslední misi tohoto technického systému. V provozu byl o něco málo přes třicet let. Byl to úspěch nebo neúspěch? Za těch třicet let kosmonautika definitivně ztratila nádech romantiky a stala se z ní vcelku všední součást průmyslu. K tomu by samozřejmě došlo, i kdyby v roce 1972 Američané práci na projektu nezahájili. Tragický stín na projekt vrhly dvě katastrofy, kdy byly zničeny raketoplány Challenger a Columbia, pokaždé se sedmi lidmi na palubě. Vzhledem k tomu, že raketoplánů určených ke kosmickým letům bylo postaveno pět, kde o čtyřicetiprocentní ztrátu. Ale i kdyby nedošlo k těmto tragédiím, zůstaly by určité pochybnosti. Projekt si vyžádal náklady 200 miliard dolarů a každý start stál 600 až 750 milionů. Napříště budou dopravovat personál na orbitální kosmickou stanici Rusové, pole předběžných údajů počítají 63 miliony dolarů za let jednoho člověka.

Tyto pochmurné počty jistě přispěly k tomu, že prakticky až na nulu spadla naděje, že se v dohledné době Američané vrátí na Měsíc a že podniknou let na Mars. Prostě – není k tomu důvodu. Už neexistuje hlavní pobídka kosmických aktivit ze zlaté doby kosmonautiky, totiž studená válka. A tak fanouškové kosmických letů, k nimž se skromně hlásím, mohou sázet snad jen na čínskou kartu. Nezdá se však, že by se Číňané do kosmu hrnuli s takovou náruživostí, jako to kdysi dělali Rusové. Proč by měli dobývat kosmickou prázdnotu, když si za své peníze mohou koupit prakticky celý svět?

JAK ŽIVOT JDE: Mojito
Poprvé jsem mojito pil na Kubě a než jsem tam na tu Kubu jel, říkali mi: dej si pozor na mojito, to je zrádná potvora. Dělá se to z bílého rumu a sodovky, do toho dají mátu a třtinový cukr a limetku a dají to do vysoké sklenice a dají k tomu míchátko a ty šťoucháš do té máty a ona pustí šťávu a je to strašně dobré a ty to piješ a máš pocit, že je to limonáda a než se naděješ, máš ji jak z praku, protože to NENÍ limonáda.

No a teď když jsme s Knéblovými a dětmi pluli na raftu po Vltavě, každou chvíli tam byla na břehu cedule, že tam někde vpředu si můžeme dát mojito. Úžasný nápad! Takže nakonec jsme přirazili u břehu na místě zvaném Branná. Je to tam moc hezké, pro děti tam udělali atrakci – všelijaká lana a trámy a mostky na chození a taky se tam můžete najíst a... dát si mojito. Což jsme učinili.

Ošizenější mojito jsem nikdy v životě nepil a ani jsem neslyšel o tom, že by něco takového bylo možné. Po požití patnácti takových mojit bych mohl směle řídit jakékoli vozidlo a nenadýchal bych ani bžď. No a pak jsme nasedli na raft a pluli dál a zase byly cedule a zase byly stánky s mojitem a my si říkali:

Kdepak, napálit se dáme jenom jednou.

A teď to mravní poslání: co když okrádají na mojitu jenom v té Branné a všude jinde je mojito poctivé? No jo, ale jak to zjistit?

Koštovat? Ale vždyť oni za tu sodovku s mátou chtěli osmdesát korun!

Ach jo. Jaká by to byla veselá plavba, kdyby to mojito nebylo okradené.... Proč jenom jsou lidi tak chamtivé zlodějské potvory, že tak krátkozrace kradou?