Bojkot odsud posud
O víkendu proběhla – bohužel – nenápadná akce. Šlo o bojkot našich nestydatých mobilních operátorů, které na českém trhu nabízejí horší služby než jinde za vyšší ceny než jinde. Efekt neměl bojkot zdá se žádný, ale aspoň upozornil na situaci a přinejmenším dnes se o kauze bude psát.

Je třeba si uvědomit, že operátoři využívají vysílacích pásem přidělených státem. To je přírodní bohatství, jako je vzduch nebo voda v řece. Dostali licenci a právě tato licence, tedy možnost využívat přírodního zdroje, by měla být limitem jejich nestoudnosti. Kartelovou dohodu jim nelze dokázat. Ale ani Pepkovi Vyskočovi nejsou schopni doložit, že nejednají v cenové shodě.

Je doba dovolených a masivního cestování. V Evropě narážíme na zásadní nestydatost těchto nadnárodních firem. Roamignové tarify, násobně nestydaté pokud jde o roaming datový, jsou příkladem čistého lupičství. Ve světě telekomunikací platí, že zhruba 80 procent příjmu plyne od zhruba 20 procent zákazníků – to jsou velké firmy, které mají výdaje za telekomunikaci zakalkulované v nákladech a proto je ceny nebudí ze sna. Operátory proto nezajímá, jak se na věc dívá firma Oves s.r.o. Nebo pan Procházka. A zde jsme po uši v politice.

Má právo stát – anebo střechová organizace EU – zasáhnout proti tomuto lupičství? Unie se už zasadila za zmírnění roamingových tarifů za hlasovou komunikaci. Nyní se hovoří stále častěji op tom, že by v Evropě měly platit jednotné tarify. Proč by neměly platit – přinejmenším – v rámci jednoho nadnárodního operátora? To je otázka, která by měla zajímat mimořádně nás, občany země, kteří mají v průměru hoďku, maximálně dvě hoďky cesty autem k nejbližší hranici. A k roamingu za lupičskou cenu.

JAK ŽIVOT JDE: Jak jsem narušil mravní výchovu mládeže
Na hřišti jsme byli s Dominikou nejdříve sami. Hřiště bylo ve stavu značně ospalém. Nad námi šedivá obloha a v přilehlé cukrárně Ála měli zavřeno. Chvilku jsme si hráli u stolečku na krám, pak se pár minut Dodo vlažně houpala a nakonec jsme vylezli na plošinku, odkud vede na jednu stranu houpací mostek a na druhou klouzačka.

Tam jsem spatřil žraloky.
Nejdřív byl jeden, brzy jich přibývalo. Na plošince jsme našli kamínky. To bylo střelivo k likvidaci žraloků. Bojovali jsme udatně a po nějaké době na hřišti přišla paní s chlapečkem. Ten sejmenoval, jak se později ukázalo, Pája. Boj pokračoval a Pája se opatrně přiblížil. Volal jsem na něho, aby si dal pozor, že moře je tu plné žraloků. Ušklíbl se a vyplázl jazyk. Aha, řekl jsem si. Vzdělané děcko zvyklé na hyperrealismus počítačových her. Nicméně netrvalo dlouho a Pája vylezl nahoru k nám a přidal se a boj nabýval na zuřivosti. Dodo s Pájou podnikali prudké výpady pomocí klouzačky, se zběsilou udatností se vrhali do nejhorší skrumáže žraloků a když se objevili vorvani a krokodýlové, posílení zlým duchem, jen to posílilo jejich odhodlání.

Pak přišla ta paní a nesla telefon.
„Pájo,“ oslovila bojovníka. „Pojď pozdravit maminku.“
Jenže Pája zrovna nabíjel protižraločí dělo.
„Nemůžu!“ křikl, aniž se na ni podíval. „Zabíjím žraloky.“