Co teď dál
Blíží se výročí 11. září. Když Atta a jeho kumpáni zavraždili tři tisíce lidí, mnozí předvídali, že svět se změní. Stalo se to. Terorismus se stal součástí našeho života. Norský masakr znamená další kapitolu. Vraždil příslušník našeho civilizačního okruhu, odkojený naší evropskou kulturou.

A přesto se to nestalo poprvé. Připomeňme Teda Kaczynskiho, který zabil tři lidi, rozesílal bomby a sepsal padesátistránkový elaborát Industriální společnost a její budoucnost. Anders Behring Breivik prý citoval pasáže z tohoto spisku ve svém elaborátu „2083 – Evropské vyhlášení nezávislosti“. Myšlenkově spřízněných lidí by se mezi námi našlo víc. Ostatně, Breivikovy citované myšlenky se mnohdy drží v mezích zcela standardního konzervativního uvažování. Ne každý musí nutně horovat pro evropskou integraci a ne každý je nadšený imigračním liberalismem a ideou multikulturalismu.

Nicméně jsme si až do minulého týdne mysleli, že vražedný fanatismus má naše kultura za sebou. Také ho měla, a jak silný, nelze na to zapomínat. Nicméně ta řízená kontinentální sebevražda, ta tragédie o dvou dějstvích, která poznamenala první polovinu minulého století, byla zásadní dějinná lekce.

Co teď dál? Záleží na tom, zdali „křesťanský terorismus“ zůstane výstřelkem zjevně pomateného jedince. Nelze ovšem vyloučit děsivou vizi, že si určitý typ lidí vyvolí Breivika jako Mesiáše. Vždyť i tělo Rudolfa Hesse museli vykopat a spálit, aby zamezili jeho zbožňování. V Norsku došlo ke tragédii. Kdyby ale Breivikova zrůdná exhibice se měla stát ikonou, pak by to byla tragédie s dopadem na nás na všechny.

JAK ŽIVOT JDE: Konečně práce pro mě
V sobotu nám přivezli dva kubíky dřeva do krbu. Je teď na mně, abych tu hromadu rozštípal. Tedy, ony jsou ty špalky naštípané, většina z nich, ale jen tak na půlku a my máme krb skromný, občanský, nikoli šlechtický, ve kterém shoří metrová polena. Je to krásná práce, tohle štípání! Když píšu článek, opravdu si nepřipadám jako impozantní příklad pracujícího člověka! Shrbený mrťafa s brejlemi na nose ťuká do černé placičky, to je mi práce! Ale venku, u špalku, se sekyrou v ruce! Ba co víc se sekyrou – dělám to kalačem, to je takový ten kříženec sekyry a palice.

Krásná práce. Jenom... Jenom je ta hromada nějaká neubývací.