Zachoval se lidsky
Děje se lautr, takže se omluvím za glosování oné bagately, že Klaus odmítl v Austrálii projít bezpečnostním rámem. Je to dostatečně velká ptákovina, aby si na ni každý učinil silný názor a odvodil od něho závěry sahající od velkého třesku po nesmrtelnost chrousta. Takže zde můj názor, že Klaus učinil dobře, že na ten nesmysl nepřistoupil.

Nutit prezidenta – byť nikoli na státní návštěvě, ale v každém případě papaláše – chodit rámem, který slouží primárně k ochraně proti atentátům na papaláše, je ptákovina. A co hůř: je to politický kýč.

Hrajeme si na „rovnost“. Každý musí,takže musí i papaláš. Jenže on takzvaně musí v takové hlouposti, jako je projít rámem. Jinak nemusí prakticky nic. Privilegia soudobých papalášů převyšují snad i bájná aristokratická práva první noci. Jejich privilegia jsou astronomicky vzdálena míře užitečnosti. Kdyby zmizeli, proměnili se v prach, ani já, ani laskavý čtenář by nedošel újmy. Míra jejich užitečnosti se limitně blíží k nule a většinou se přehoupne do záporných čísel. A pak jdou a projdou rámem. Nebo jdou a vezmou si na hlavu přilbu, jako zedníci. Nebo bílý plášť ve zdravotnickém zařízení.

Takže se Klaus zachoval možná arogantně, možná zpupně, ale zachoval se lidsky. Což papalášové nemívají ve zvyku.

JAK ŽIVOT JDE: A je to tady (skoro)
Jednou to přijít muselo a je to skoro tady – schyluje se k pejskovi. Je to už víc než půl roku, kdy nám umřela Iriska a od té doby špekulujeme, kdy a jakého pejska pořídit. Tenhle týden je Ljuba v Turecku za Annou Marií, která tam dělá delegátku turistické kanceláře. No a milé dámy to na mě včera po Skype vybalily. Předmětný pejsek je pejsková, tedy fenečka, tříměsíční pointer, barvy bílé a tmavohnědé. V neděli se takříkajíc na ni pojedeme podívat (Ljuba se vrací v sobotu). Podívat! Znáte to. Z takového podívání se člověk sotva vrátí s prázdnou, nebo přinejmenším bez závazku.

No, ono to bude mít jednu výhodu: v poslední době jsem o Irisce skoro nepsal, protože by to bylo v podstatě smutné povídání a já tady nechci nikoho otravovat. Ne snad, že by byl závěr jejího života krušný, ale zase veselý moc nebyl, ve psích patnácti letech už moc veselosti není. Jo, až to bude patnáctiměsíční fenečka, to jistě nebude o příhody nouze!

Ach jo... Jenom těch kabelů co mám v pracovně...