Dálnice mnizerné, zato dražší
Naivní byl ten, kdo si myslel, že stát dokročí na mrhání veřejnými prostředky při stavbě silnic a dálnic a že z toho vyplyne, že se bude stavět víc a rychleji. Nic takového. I nadále se bude stavět draho a zaplatí to občané, protože ministerstvo dopravy chystá zvýšení ceny dálniční známky z 1200 na 1500 Kč. Z toho by se mělo získat deset miliard korun, čteme ve zpravodajství. Něco tady nehraje. Aby se z třísetkorunového zdražení získalo deset miliard, muselo by se prodat 33 333 333 dálničních známek. Každý občan i občánek by musel mít víc než tři auta a ke každému by si koupil dálniční známku.

Ono je to jistě jinak, ze zdražení se vytěží podstatně méně než deset miliard a vyždímané peníze se ztratí v utrácecím víru. Zdražení se chystá už dva roky, takže máme nač se těšit. Ono jhe to s poplatky samozřejmě složitější. Podle statistik ze začátku roku se 6,6 miliard korun vybere na mýtném z aut nad 3,5 tun a 3 miliardy se zaplatí za menší auta. Celoročních kuponů se v roce 2010 prodalo 1,9 milionu. Zdražením o tři stovky se tedy získá 570 milionů za předpokladu, že po zdražení neklesne poptávka, což asi neklesne. No a tyhle peníze vystačí na necelé tři kilometry dálnice v bezproblémovém terénu, v obtížném horském terénu se za to nepostaví ani kilometr.

Jeden pozitivní závěr ale z toho všeho učinit můžeme. Není pravda, že tahle vláda jenom škrtá. Opna projevuje nebývalou aktivitu i v oblasti zvyšování daní a zdražování všeho, co má v dosahu. Někde se na těch dvě stě miliard vyhozených oknem vzít musí!

JAK ŽIVOT JDE: Dnes na dlouhou dobu asi naposled
Kdepak, nechystám se na cesty! V neděli si pravděpodobně přivezeme pejska a budu tedy popisovat, co se děje v naší – nyní ještě – poklidné domácnosti. Jestli mezi řádky odhalujete známky jemného neklidu v mé duši, není to důkaz vašeho ostrozraku. Vím do čeho jdeme a jímá mě děs. Včera jsem skajpoval s Ljubou – ta se vrací z Turecka zítra. Ptala se, zdali jsem už sroloval kabely. To je jako by se ptala, zdali jsem sroloval všechny listy na všech stromech na zahradě. Jak, sroloval kabely? Jen to mě utěšuje, že každý pes, kterého potkávám na ulici, býval štěně a přitom jen málokterý jeho pán má šílený zrak. Navíc, už jsem prodělal dvě štěněcí invaze. Gordon býval štěně a Bart taky. Byli jsme před Gordonem, byli jsme před Bartem a jsme po Gordonovi i po Bartovi. Takže vydržíme i Noru – ano, to je pravděpodobné jméno dalšího člen rodiny. V pondělí podám zprávu.

A proč naposled? Co to má znamenat? Je to docela prosté, milý Watsone. Budou to přece zase po dlouhé době psí příhody, které jsem tu už dlouho neměl, protože v posledních měsících Irisčina života toho nebylo mnoho veselého k vyprávění. Ne snad, že by trpěla, to ne, ale nechtělo se mi psát o tom, jak musíme nosit Irisku do schodů. O tom, jak Nora padá ze schodů se bude psát líp.