Nestandardní přístup
Je správné, že armáda a policie nyní analyzují situaci, kterou vyvolal masový vrah Breivik a snaží se najít řešení – jde o nastavení pravidel, která by umožnila pružné a operativní nasazení techniky, kdyby se v budoucnosti mělo něco podobného opakovat. Má to svoji pochmurnou logiku. Mění se povaha konfliktů. Dnešní armády, tedy ne naše, ale armády velkých států by dokázaly řešit bitvu u Verdunu během, tří dnů, potíž je v tom, že bitva u Verdunu nebo podobná bitva kdekoli jinde se konat nebude. Naopak, moderní technika umožňuje mnohonásobně zvýšit operativnost a efektivitu malých skupin. Dřív to bývali partyzáni, od Napoleonových dob izolované skupiny s nepatrnou palebnou silou. Dnes jsou tyto malé skupiny významným činitelem v mocenské hře a jak se ukazuje, i jednotlivec může za specifických okolností hrát zásadní roli. Pak ovšem dochází k paradoxním situacím, kdy mocenské struktury disponující astronomicky velkou převahou jsou blokovány, protože je pro ně důležitější předpis než účel. Jako například u nás, kde armádní vrtulníky uvezou více osob a materiálu, ale nesmí se z nich slaňovat. Jsou prostě počítány pro jiný druh nasazení (cituji zpravodajství, nicméně na loňských Bahnech jsem slaňování z vrtulníku viděl, ale možná jsem se špatně díval).

Ale tohle nebudiž vnímáno jako rejpání. Naopak, je dobře se se z Breivikova případu bere poučení. Konflikty budoucího času budou nestandardní a je třeba na ně nestandardně reagovat. Proto je dobré a správné, že se případ analyzuje a přejme si, aby se dospělo k pružnějšímu řešení, které umožní větší efektivnost bez ohledu na momentálně platný předpis, vytvořený pro zcela jinou situaci v jiné době.

PSÍ PŘÍHODY: První den s Norou
Nora se narodila 2. května v chovné stanici Mešinská hájovna. Jméno jsme jí dali my, původně se jmenuije Nancy. Tatínek je Farro, maminka Lara, mezi jejími předky je i bratr naší Irisky, takže je to vlastně Irisčina praneteř. Od chovatelů manželů Drábkových jsme ji převzali v neděli ve tři odpoledne a od té chvíle zase máme pejska. Když jsme ji poprvé uviděli, vypadalo to asi takto:

Pan Drábek odkryl poklop štěněčího kotce a z něho doslova vybuchla smršť čumáků a plandacích uší. Noru jsem znal z fotek – všichni pejskové byli žemloví, jen Nora byla tmavě hnědá. Kdepak asi je? Snad nám ji někdo nevyfouk? Ale ne, byla mezi štěňaty, jenže byla nejmenší a jaksi nejmíň průbojná. Nervací pejsek, jaké štěstí, to bylo první, co mě napadlo. Mešinská hájovna je v Zalažanech, kousek od Chrudimi. Na dvouhodinovou cestu domů jsme si vzali přepravní klec a jak to vypadá, Noře zůstane jako boudička. V kleci se jí očividně líbí. Je samozřejmě vyděšená a vyjukaná. Tohle jsou naše první fotky, Ljuba ještě v chovné stanici, já před barákem:

No a první kroky na domácí půdě

Noc byla klidná, jen párkrát Nora dostala škytku, jinak ale noc prospala. Ráno vyhlásila pasivní rezistenci po vzoru Ghándího a předstírala, že neumí chodit a že má hadrové nožičky. Nicméně splivla půlku misky a vydala se na průzkum obýváku. Zaujaly ji orchideje a pak vlezla do stojanu na kytku a nemohla ven, takže jsem ji musel vyprošťovat. No a teď po té první vyčerpávající zkušenosti spí v přepravce vedle mého psacího stolu. Takže jsme zase kompletní, Ljuba, já a pejsek.