 |
V sobotu zemřel ve Spojených státech ve věku jednaosmdesáti let Ctirad Mašín, jeden z lidí, kteří se postavili proti komunistickému režimu se zbraní v ruce. Do nedělního večera se žádaný prvoligový český politik neodvážil vyslovit závazný úmysl, že by se zúčastnil pohřbu. Slyšeli jsme jen opatrné prohlášení, že záleží na stanovisku rodiny a dalších okolnostech.
Je v podstatě jedno, zdali premiér Petr Nečas nebo kdokoli jiný na pohřeb pojede. Těžko soudit, jaká část veřejnosti Mašínovy ozbrojené akce schvaluje. Možných hledisek je několik. Zde to moje – pokud pokládáme komunistický režim za zločinný, pak je i ozbrojený odpor legitimní. Ovšem i jiná hlediska jsou stejně dobře obhajovatelná – zatímco parašutisté, kteří zabili Heydricha byli vojáci a byla válka , Mašínové vojáky nebyli a právo občanů na ozbrojený odpor proti diktatuře je čistě ideální.
Tento spor nebude vyřešen nikdy, protože vyřešen být nemůže. To že ten spor je , nesvědčí o ničem nesprávném v naší společnosti – lidé vyjadřují různé názory a kdyby tomu tak nebylo, těžko by se dalo mluvit o svobodné společnosti. Ozbrojenou činnosti Mašínových neodsuzují zdaleka jen nějací fosilní komunisté. Jako teroristy je vnímá i mnoho mladých lidí, kteří s komunisty nemají a nechtějí mít nic společného. A navíc: jakmile se budeme zabývat operacemi partyzánských jednotek v době války, neuslyšíme od pamětníků zdaleka jen slova obdivu. To nemluvím o takzvaných brdských partyzánech! Platí to ale i o autentických partyzánech slovenských. I ti zanechali po sobě nejednu temnou stopu, na kterou lidé s bolestí vzpomínají.
Dějiny neznají zdaleka jenom jednoznačné figury Mašínové se do našich moderních dějin významně zapsali, jedni řeknou bohudík, druzí bohužel. Jejich osud byl v jistém smyslu tragický, právě tím nepochopením ze strany části národa. To nepochopení se snadno vysvětlí. Komunistům by Československo nespadlo tak snadno do kapsy, kdyby neměli masivní podporu. Jistě ne většinovou, ale dostatečně velkou a odhodlanou ke všemu. To se nedá oddiskutovat a Mašínové se proti tomu obrátili čelem, v odkazu svého hrdinského otce.
Kdo je chce odsuzovat, nechť si poslouží. Ale i nepředpojatý odpůrce snad musí uznat statečnosti těch lidí, a statečnost, to je něco, čemu je třeba vyslovit úctu.
|
Noru jsme si přivezli před čtrnácti dny od chovatele ve stavu ne zrovna ideálním. Měla psincový kašel, na svých prvních mléčných zubech měla stopy nějaké prodělané nemoci, zánět v močovém měchýři a byla pokousaná na hlavě. Takže první co u nás poznala byla veterina, rentgen, sono a kapačka. Takže tohle (skoro) všechno je za námi, zoubky jí vypadají a snad t nové budou zdravé. Ocásek, který si v dětství zlomila a špatně jí narostl jí zůstane. A to pokousání na hlavě?
Jsou to dvě stopy po zubech, jedna větší, druhá menší. Řekli jsme si, nešť, bude to piha krásy. Asi tam zůstane jizva a jak známo, na jizvě žádné chlupy nerostou. No a vida... i zde se to obrací k lepšímu. Koncem týdne se objevily ve světlých místech tmavé skvrny. Přes víkend už to bylo jasné, začaly růst chloupky.
Zdá se ale, že budou trochu větší než okolní srst. Nebo rostou na druhou stranu, jako ta čára, kterou má na zádech ridgeback. Zkrátka, roste jí na šešulce nestandardní účes. Něco jako číro.
Jirka Knébl nás vyfotil, jak zkoumáme Noře její plíšku. Když tak na tu fotku koukám, tak si říkám, že nemám moc velký nárok na to, abych se pozastavoval nad něčí pleší...
