Po tolika letech
Už jen velmi sporadicky se objevily ve víkendových médiích materiály o jednadvacátém srpnu 1968. Je to už definitivně jedno z ohavných dat z bohaté sbírky v naší historii, srovnatelné se 14. březnem 1939. Mladou generaci zajímá jen okrajově, asi tak, jako moji generaci zajímá okrajově 14. březen: v té době jsme nežili a třebaže nás téma zajímá, chybí tu citový prožitek.

Je to přirozené běh času a jistě nastane doba, kdy se na „srpen“ nebude vzpomínat vůbec. Skepptik podotkne, že do té doby se najdou další nová hnusná data, takže bude vždy na co vzpomínat s hněvem a trpkostí. Nicméně si troufnu podotknout, že na 21. srpnu 1968 bylo něco pozitivního, třebaže to pozitivum se pro nás projevilo až později a zprostředkovaně. Komunistický režim se do té doby těšil podpoře intelektuální levice Západu. Nešlo zdaleka jenom o komunisty, tedy o přímé placené agenty Moskvy. Režim podporovalo široké spektrum lidí, přičemž o jejich slušnosti netřeba pochybovat. Přinutili se věřit, že existuje recept na řešení politických a sociálních neduhů světa a že Sovětský svaz jde tou správnou cestou, třebaže občas udělá nějakou tu chybu. Arogantní brutalita srpnové invaze zbavila svět iluzí. Od toho okamžiku lidé formátu Pabla Picassa nebo Chaplina prostě nemohli ten režim podporovat. Přišel o intelektuální podporu. Zajímavé je – a historici se tím jednou budou zabývat – intelektuální levice režim podporovala nejvíc v době, kdy vraždil a mučil lidi doslova v milionových sériích. G.B.Shaw se nechal nafilmovat v sovětském koncentračním táboře, kde byl na návštěvě a jásal nad myšlenkou převýchovy kriminálníků prostřednictvím práce. To napříště nebylo možné.

My to tu odskákali dvaceti lety normalizace. Pak přišel listopad 1989 a komunistům spadl na půl roku hřebínek. Aspoň že tak.

PSÍ PŘÍHODY: Poprvé ve čtyřech
Půl roku jsme chodili na procházku se Sally, zlatou retrívřicí sousedů odnaproti. No a teď, když máme Noru, jsme v neděli poprvé vyrazili ve čtyřech.

Nora ráda pobíhá po lesních pěšinách, ovšem les nezačíná u našich vrátek. Musí se k němu dojít a to je něco, co naopak má velmi nerada. Nechci ji tahat jak tele na porážku a nakonec to dopadlo potupným pudlím způsobem – bral jsem ji do náruč a kus cesty odnesl, abych překonal ten odporný dlouhý nezábavný úsek.

No a včera?

Ljuba přivedla Sally k vrátkům. Nora se nadšeně vyřítila ven. Sally je už usedlá dáma a nestojí o to, aby ji obskakovala nějaká štěňata, takže se důstojně rozběhla a Nora pelášila za ní, tou nezáživnou, nudnou, protivnou ulicí, po které se nechala nosit.

Pak nastala komplikace – Sally našla tenisák. Zde musím trochu odbočit. Sally je hodný pes, ale na hračky si nenechá sáhnout a za dobu našich vycházek jsme měli jediný konflikt s jiným psem, samozřejmě kvůli tenisáku. Tedy, konflikt, ve srovnání s tím, co předváděl Bart, to byl pouhý pidikonfliktík, nicméně nějaké to vrčení a cenění zubů a ohrnování pysku tam bylo.

Co Sally udělá, až se Nora začne zajímat o její tenisák?
Neudělala nic. Třebaže nikdy neměla štěňata, pokud vím, tak ten základní pud mateřské shovívavosti v ní je.

Putovali jsme pak ve čtyřech a pomáhali posouvat tenisák krajinou. Postupně se měnil v mazlavou bahnitou kouli. V honu za tenisákem vítězila Sally.
Važ si toho, Sally, a užívej si to. Dlouho vyhrávat nebudeš.

Setkání nad tenisákem.