Důchodci s kartami
Platební karty jsou bezpochyby náramný vynález. Je to poslední stupeň vývojového trendu od kovových peněz k papírovým a od nich k bezhotovostnímu styku, nejdřív šeky a teď platební karty. Šetří čas a tím pádem i peníze a mají sto a jednu výhodu.

Ovšem teď je načase položit ministrovi Drábkovi dotaz: Nařídili je někdo shora, je to výmysl nějaké ministerské rady, byly lidem vnuceny s vysvětlením, že stát ušetří?

Nikoli. Staly se běžnou součástí živoa, protože jsou výhodné.

Druhá otázka: je stát schopen zařídit to tak, aby si důchodci sami přáli bezhotovostní styk? Oni ho samozřejmě mohou mít už teď a kdo chce, může si důchod nechat posílat na konto a žádný ministr o tom nemusel rozhodnout. Ale dělá to jen minimum důchodců. Z mnoha důvodů většina důchodců dává přednost jinému řešení. Složenky, pošta, jsou na to zvyklí a je jim to pohodlné.

Ministerské nařízení, to je špoatný postup i v principiálně správné věci, přičemž bezhotovostní převody správnou věcí bezesporu jsou. Je třeba způsobit, aby si karty důchodci sami přáli. Což třeba nějaký bonus, jako v povinném ručení za provoz motorových vozidel, kdy nebourači ho platí menší než bourači? Že by důchodci s kartou měli na ušetřené sumě nějaký podíl? Jistě by se dala vymyslet i jiná řešení, ale je zapotřebí jeden předpoklad – pružné myšlení. Teď nastal čas ho nasadit.

JAK ŽIVOT JDE: Na skok v Aténách
Za prodlevu ve vydávání Hyeny tak trochu může firma Sony. V Aténách pořádala tiskovou konferenci, kde předvedla své nové fotoaparáty řady A a NEX (záhy poreferuji na svém serveru Digineff.cz), takže jsem byl pryč takříkajíc služebně. Veselých příhod z natáčení bývá při podobných příležitostech málo, každou tedy třeba hýčkat.

Kolega Petr L. Je hi-tech geek a do Atén se vypravil vybaven speciálním cestovatelským zavazadlem. Má eurorozměry, takže se dá převážet v kabině letadla, je velmi odloné, však ho vyrobil Samsonite, a kromě obvyklého držáku a koleček v rohu tam má ještě jednu lištu s kolečkem, takže poslouží i jako koloběžka pro transport na obrovské letištní vzdálenosti. Krása kalena jen cenou sedm a půl tisíce.

Když jsme se odepisovali v hotelu, vidím Petra, přichází a vleče kufřík.

“Jak to, že nejedeš na koloběžce“ ptám se přísně. „To jsi pak vyhodil osm litrů!“
“Mám ho pučenej,“ odpověděl Petr a tím bylo vše odpuštěno.

Kolega Honza P. Měl nehodu. CV hotelovém pokoji, opět při odjezdu, neodolal hotelové čokoládičce a při cestě k autobusu ve čtyřicetistupňovém vedru čokoládička změnila skupenství, s ohledem na svoji barvu s frapantními důsledky. Honzík bědoval.

“Proč jsi ji nesežral hned?“ ptal jsem se ne moc chytře.
Potrestal mě pohledem zmučených očí.
“Jsem sběratel pohlednic.“
“No a co?“
“Jeden kolega z klubu sběratelů sbírá obaly hotelových čokoládiček. Za tu z Atén bych dostal čtyři pohlednice!“

Zapisuji i proto, abyste si uvědomili, jaké útrapy se skrývají v temném pozadí KAŽDÉ sbírky, ať je to sbírka čehokoli!