O tom se bude těžko psát a mluvit
Ladislavovi Bátorovi je možné nasadit psí hlavu fašisty na základě jedné, dvou vět vytržených z kontextu. Je to marginálie významná jen tím, že se do ní plete absurdní parta z Hradu, vedená, bohužel, hlavou státu. V severních Čechách je to vážnější. Tam vyjádřili své postoje občané, kteří nemají s nacistickým fanatismem opravdu nic společného. Prostě – mají té nepřízpusobivosti pokrk.

Dá se načrtnout několik scénářů, co bude dál. Situace se nezlepší, na to můžeme vsadit libovolný obnos. Neřešitelná situace se zlepšit nemůže, to je přece jasné. Strhne se povyk o rasistických Češích a čím míň kdo bude o věci vědět, tím hlasitěji bude povykovat. To jsou snadno předvídatelné scénáře. Pak ovšem můžeme fabulovat dál a předvídat, kdo všechno se může výbušné situace na severu chytit. Poněkud komický je pohled na sociální demokraty, kteří kolem těch ohýnků poskakují s kastrolem polívčičky, jenže nevědí, jak ji okořenit. Mají navrhovat, aby ti lidé dostali přidáno, anebo jít cestou tvrdé ruky? Obě cesty jsou možné, ovšem obě vyvolají averzivní reakci. Takže oni asi budou nadále poskakovat v naději, že část voličů příznivě zaznamená snahu a nevšimne si, že se vlastně nic nestalo.

V Rumburku demonstrovalo 1200 lidí. Je to hodně nebo málo? V mediálně nasyceném světě na počtu nezáleží, podstatný je dojem. Události jsou režírovány jako divadlo s určitým cílem. Odstup od neofašistů a zdůrazňování principu „obyčejného občanství“ je taktika, kterou demonstranti zvolili po poradě se zdravým rozumem. Nikdo ale nepřekročí svůj stín a i kdyby se o „obyčejných občanech“ hovořilo stokrát dokola, přesto je to bušení do velmi nebezpečného bubnu.

JAK ŽIVOT JDE: Na skok v Aténách
Za prodlevu ve vydávání Hyeny tak trochu může firma Sony. V Aténách pořádala tiskovou konferenci, kde předvedla své nové fotoaparáty řady A a NEX (záhy poreferuji na svém serveru Digineff.cz), takže jsem byl pryč takříkajíc služebně. Veselých příhod z natáčení bývá při podobných příležitostech málo, každou tedy třeba hýčkat.

Kolega Petr L. Je hi-tech geek a do Atén se vypravil vybaven speciálním cestovatelským zavazadlem. Má eurorozměry, takže se dá převážet v kabině letadla, je velmi odloné, však ho vyrobil Samsonite, a kromě obvyklého držáku a koleček v rohu tam má ještě jednu lištu s kolečkem, takže poslouží i jako koloběžka pro transport na obrovské letištní vzdálenosti. Krása kalena jen cenou sedm a půl tisíce.

Když jsme se odepisovali v hotelu, vidím Petra, přichází a vleče kufřík.

“Jak to, že nejedeš na koloběžce“ ptám se přísně. „To jsi pak vyhodil osm litrů!“
“Mám ho pučenej,“ odpověděl Petr a tím bylo vše odpuštěno.

Kolega Honza P. Měl nehodu. CV hotelovém pokoji, opět při odjezdu, neodolal hotelové čokoládičce a při cestě k autobusu ve čtyřicetistupňovém vedru čokoládička změnila skupenství, s ohledem na svoji barvu s frapantními důsledky. Honzík bědoval.

“Proč jsi ji nesežral hned?“ ptal jsem se ne moc chytře.
Potrestal mě pohledem zmučených očí.
“Jsem sběratel pohlednic.“
“No a co?“
“Jeden kolega z klubu sběratelů sbírá obaly hotelových čokoládiček. Za tu z Atén bych dostal čtyři pohlednice!“

Zapisuji i proto, abyste si uvědomili, jaké útrapy se skrývají v temném pozadí KAŽDÉ sbírky, ať je to sbírka čehokoli!