Pravdy Václava Klause
Vývoj kolem eura opravňuje Václava Klause k pocitu zadostiučinění. Potvrzuje se prakticky vše, co už od začátku hlásal a naplňují se jeho varování. Nebyl by to ale on, kdyby se s tím spokojil. Jeho poslední iniciativa, kdy navrhuje trvalou výjimku Česku před eurem, je další z mnoha výstřelků jeho aktivismu. Česko se k přijetí eura zavázalo a splnění maastrichtských kritérií patří k našim trvalým závazkům – bez ohledu na to, že mnohé velké země eurozóny je neplní. Politicky reálný krok to ale není. Nikdo nám výjimku nedá a dát nemůže a eurozóna je s osudem Evropy dnes už příliš úzce svázaná, než aby bylo možné rozdávat jakési odpustky.

Václav Klaus se vyjadřoval i k zahraničně politickým otázkám. Pozornost zaměřil na sever Afriky, zejména pak na Egypt, a tady má opět velkou šanci, že vývoj potvrdí jeho předpovědi. Lze si vsadit sto procent na to, že „arabské jaro“ není obdobou jara středoevropských národů z roku 1989. V Libyi diktátor mele z posledního, ale to není záruka, že diktaturu vystřídá slušný režim, který lidem zajistí důstojný život. Na adresu Egypta řekl:

“Před dvaceti lety jsem doma i v cizině často hovořil o triádě předpokladů transformačního úspěchu - vědět, kam chceme jít, vědět, jak se tam dostat, a umět vytvořit v zemi takové politické předpoklady, aby obojí přijali obyvatelé země za své. Nic takového tam nevidím. Mám v této souvislosti největší obavy o vývoj v Egyptě.“

To je bezesporu správný postřeh a za úvahu stojí i jeho doporučení, aby se naše diplomacie zabývala více „zbytkem světa“ než Evropou. Nicméně je těžké ubránit se uštěpačnosti stran Klausovy triády. Jestliže si vytkl za cíl podpořit politické předpoklady, aby obyvatelstvo vzalo za své jak cíle, tak metody, pak tedy tohle se nepovedlo tak dokonale, že Egypt s Libyí dohromady budou mít co dělat, aby nás trumfly.

PSÍ PŘÍHODY: Rituální očista
Budujeme naši zahradu v japonském stylu – nebo spíš v japonské inspiraci, protože je to česká zahrada, nedaleko Vltavy, uprostřed české krajiny. Ale japonské prvky má a jeden z výrazných je hned u vchodu do zahrady. Je to cukubai, fontánka pro rituální očistu. Před vstupem do zahrady si má návštěvník omýt ve fontánce ruce na znamení, že vchází s čistou myslí. Tolik teorie.

Praxe je taková, že fontánka tu je, teče do ní voda, slouží ptáčkům jako pítko a je to oblíbené zábavní místo naší Dodo, která se tu vždycky nerituálně zmáčí a nahází do ní kamínky. K očistě začala sloužit až teď, kdy máme Noru.

Pejskové, jak známo, milují mnohé z toho, co my lidé odmítáme. Smrduté předměty, například. Špinavé předměty. No a bahno. Bahna je všude plno, žně skončily a pole jsou zoraná a v brázdách Nora ráda pobíhá a zvolna mění barvu. Od přírody je hnědo – bílá a postupně se poměr bílé a hnědé povážlivě mění ve prospěch hnědé. Ještě že máme cukubai!

Má to samozřejmě háček. Cukubai je malý, rozhodně nemá rozměry sedací vany. Nora se do něj pohodlně vejde. Jenže poroste a jak znám pejsky, záliba v blátě ji neopustí ani ve zralejším, ba ani ve velmi zralém věku. Cukubai osiří a bude vzpomínat, jak sloužil k rituální očistě jednoho malého pejska jménem Nora.

Poměr bílé a hnědé obnoven.