Znovu do zbraně?
Zřejmě málokterá oblast našeho veřejného života prošla takovou změnou, jako armáda. Šlo to ztuha. Policie a armáda, to byly dva organismy nejvíc prošpikované bolševismem. Jeden rozdíl tady ale byl. Když pomineme fízlovskou Státní bezpečnost, policie musí plnit za každého režimu závažné konkrétní úkoly, zabývá se především kriminalitou a bezpečností v dopravě. V tomto smyslu je to orgán nezbytný, profesionální, s jednoznačnými konkrétními výsledky. Zato armáda degradovala na bezduchý kanonenfutr, který ti byl pěstován, aby se nechal rozemlít na kaši, až by se sovětští vládci rozhodli, že začnou uskutečňovat svůj sen po světovládě – ten jasně deklarovali i ve svém státním znaku, na němž byl glóbus překrytý kladivem a srpem.

Tento organismus se tedy bránil přestavbě a trvalo to dlouhá léta, než se podařilo postavit základu profesionální armády západního typu. K ideálu má daleko. Každý kdo navštívil naše zahraniční mise vypráví o nebetyčném rozdílu mezi jednotkami tradičně západních armád a těmi našimi – lenost, lemplovství a hulvátství přežívají dodnes. Nicméně je to mnohem lepší než to bývalo.

Armáda se ovšem potýká s dalšími problémy a jedním z nich je slábnutí záloh. Náčelník generálního štábu Jiří Šedivý proto prosazuje obnovu odvodů, což je fakticky registrace bojeschopných mladých... mužů? Nebo se budou týkat i žen? Senátor Jiří Čunek jde dokonce tak daleko, že navrhuje obnovu povinné vojenské služby. „Mladí muži se tam naučí základním dovednostem, protože koukáním na akční filmy to nevytrhnou. Hlavně se poučí, že chtějí - li něčeho dosáhnout, musí umět poslouchat. Taky by se v nich posílil vztah k vlasti,“ řekl Čunek Parlamentním listům. V tom má jistě pravdu, ale cokoli, co zavání povinností, službou, sebeobětováním, tedy co zavání tradičními občanskými ctnostmi, nemá u nás šanci na uskutečnění. Ctnosti u nás vyhynuly a jejich obnova nezíská politickou podporu.

PSÍ PŘÍHODY: Rituální očista
Budujeme naši zahradu v japonském stylu – nebo spíš v japonské inspiraci, protože je to česká zahrada, nedaleko Vltavy, uprostřed české krajiny. Ale japonské prvky má a jeden z výrazných je hned u vchodu do zahrady. Je to cukubai, fontánka pro rituální očistu. Před vstupem do zahrady si má návštěvník omýt ve fontánce ruce na znamení, že vchází s čistou myslí. Tolik teorie.

Praxe je taková, že fontánka tu je, teče do ní voda, slouží ptáčkům jako pítko a je to oblíbené zábavní místo naší Dodo, která se tu vždycky nerituálně zmáčí a nahází do ní kamínky. K očistě začala sloužit až teď, kdy máme Noru.

Pejskové, jak známo, milují mnohé z toho, co my lidé odmítáme. Smrduté předměty, například. Špinavé předměty. No a bahno. Bahna je všude plno, žně skončily a pole jsou zoraná a v brázdách Nora ráda pobíhá a zvolna mění barvu. Od přírody je hnědo – bílá a postupně se poměr bílé a hnědé povážlivě mění ve prospěch hnědé. Ještě že máme cukubai!

Má to samozřejmě háček. Cukubai je malý, rozhodně nemá rozměry sedací vany. Nora se do něj pohodlně vejde. Jenže poroste a jak znám pejsky, záliba v blátě ji neopustí ani ve zralejším, ba ani ve velmi zralém věku. Cukubai osiří a bude vzpomínat, jak sloužil k rituální očistě jednoho malého pejska jménem Nora.

Poměr bílé a hnědé obnoven.